Tenhle příběh se stal na začátku druhé světové války. Odehrál se v malém tichém městečku na úbočí Orlických hor, v němž hlavní roli sehrála moje máma a její první láska. Vždycky, když ten příběh vyprávěla, měla jsem husí kůži. A hlavně začla jsem věřit na zázraky a na to, že existuje spojitost mezi nebem a zemí.
Zamilovala se na gymplu do mladého židovského lékaře, který sice byl svobodný, ale o 13 let starší. Zalíbení to bylo opětované a tehdejší mravy nedovolovaly nic krom líbání ručky a promenády na nedělní korze. Moje máma Lidunka byla velmi krásná, se spolužáky vystupovali s ochotnickým divadlem na různých akcích a tehdejší mládenci jí zahrnovali květinami, jen aby s nimi šla na procházku. Ale ona měla oči jen pro jediného. Chodili do nádherných hlubokých lesů na procházky, plánovali, jak si po válce zařídí pěknou ordinaci a snili a snili. Ale válka tomu chtěla jinak. I přesto, že městečko leželo dosud mimo válečné dění, okupační zákony tam platily stejně. Jednoho dne museli všichni Židé odjet transportem do Osvětimi. Kdo neuposlechl, odnesla by to celá rodina nebo příbuzenstvo. Bylo to velmi kruté, protože všichni věděli, že jedou na jistou smrt.
A v té hrozné době, kdy šlo lidem o život, se našlo spousta rodin, které nabídly doktorovi úkryt, aby nemusel odjet. Ale poctivý lékař věděl, že díky jemu by mohlo zemřít spousta nevinných lidí a odmítl. S mojí mámou strávil poslední den a první a poslední noc. Dostala svolení od svojí mámy, protože i ta věděla, že se loučí naposledy a víckrát se neuvidí.
Uběhly dny, týdny, měsíce, válka stále pokračovala, zprávy žádné nepřicházely. Máma čekala a stále doufala. Jednou, uprostřed noci jí vzbudilo světlo. Posadila se na posteli a ve dveřích stál doktor v bílé zářivé aureole světla, usmíval se na ni a kýval hlavou. Máma zůstala jako opařená, po chvilce natáhla ruku a začla lomcovat s babičkou, která ležela vedle ní na manželské posteli. Babička se probrala, rozsvítila malou lampičku a vše zmizelo. Když jí máma všechno řekla, odbyla jí, že se jí to asi jen zdálo. Ale nezdálo...
Po válce máma dlouho pátrala, co se s doktorem stalo, chtěla vědět, kdy a kde zemřel, kde je pochovaný. Nakonec přece jen dostala z nějakého archívu dokument, kdy byl její doktor popraven. Zemřel v plynové komoře přesně tu noc, kdy se s ní ještě přišel rozloučit. Od té doby moje máma začala věřit, že existuje spojitost mezi dušemi zemřelých a všichni v naší rodině věříme, že existují andělé, kteří nás ochraňují.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
