Byl jednou jeden krásný jarní den. První sluneční paprsky nesměle hřály, po blankytně modré obloze pluly nadýchané obláčky a třešňové stromy podél naší ulice do daleka svítily bělostí svých květů. Člověk by si při pohledu na ně řekl, že na třešně i na jiné ovoce si musíme ještě nějakou dobu počkat. Vždyť je teprve konec dubna. Ale proč čekat, když si v jakémkoliv supermarketu mohu koupit své oblíbené ovoce a to v jakoukoli roční dobu?
V našem Albertu sice třešně neměli, ale nechal jsem se zlákat nádhernými červenými jablky. To nebudou jen tak nějaká obyčejná, když každé z nich se chlubí svou malou nálepkou s nápisem Red PRINCE 3107, říkal jsem si. Už jen ta barva, bezvadný vzhled, jedno jako druhé…Jakoby ta jablíčka přímo říkala: „Kup si mě, uvidíš, jak ti budu chutnat..“ A tak jsem je koupil. Nebyla nejlevnější, ale proč by svých dětem nedopřál nějaké ty vitamíny. Jen co jsem přišel domů a dal jablíčka do misky, neodolal jsem a jedno si vzal. Opatrně jsem sloupl samolepku, jablíčko pořádně – pro jistotu – opláchl a s chutí se do něj zakousl.
Můžu vám říct – takovou chuť jsem v ústech už dlouho neměl! Mdlou pachuť jablečné dužiny doplňoval neodmyslitelný pocit, že žvýkám jakousi chemickou hmotu, která je voňavému, šťavnatému a příjemně sladkému jablku, dozrálému na slunečních paprscích, na hony vzdálená. Fuj - s odporem jsem chemickou hmotu vyplivl. Že by mi přestaly fungovat chuťové pohárky a těmto nádherným červeným jablíčkům bych křivdil?
Naštěstí se ozval klíč v zámku dveří, manželka se zrovna vracela domů. Odkrojil jsem jí tedy kousek jablíčka a nabídl jí ho. Ale se zlou jsem se potázal. Po několika vteřinách skončilo vyplivnuté sousto v ubrousku, který žena pohotově vylovila z kabelky. Z jejích úst, stažených do podivné grimasy, se vydral výkřik: „Proboha, cos mi to dal ? To mě chceš otrávit ?“ Tak to tedy ne!!! Tuhle „chemózu“, tuhle směs konzervantů, protiplísňových, antibakteriálních přípravků a kdoví jakými hnojivy napěchovaných plodů, jež nazvat „jablky“ by bylo urážkou tohoto oblíbeného ovoce, svým dětem nedám ani náhodou!
Už už jsem sahal po misce s rozhodnutím vysypat její obsah mezi odpadky. Ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Místo toho jsem usedl ke svému počítači a prostřednictvím webových stránek České obchodní inspekce jsem svou zkušenost s červenými jablíčky popsal. Co když někdo jiný by je také chtěl svým dětem koupit? Nedělal jsem si velké naděje, ale pro každá případ jsem krásná červená jablíčka v misce nechal.
Čas plynul, sluníčko za okny nabíralo na síle a jablíčka spokojeně odpočívala na stolku v obývacím pokoji. Stoupající teplota v bytě jim nevadila ani náhodou. Dny se měnily v týdny, blížilo se léto. Třešně se dávno zbavily bělostného okvětí, na jeho místě začínaly růžovět kulaťoučké plody. A červená jablíčka dál odpočívala a zřejmě jim ten odpočinek šel k duhu. Neboť nejen že nezačala při pokojové teplotě plesnivět, hnít či se jinak kazit (což by po takové době bylo přirozené), ona se ani nezačala scvrkávat (což by také bylo přirozené).
Jednoho dne jsem ve své mailové schránce našel zprávu. Dostalo se mi ujištění, s jakou pečlivostí byl můj podnět přešetřen. A jako důkaz jsem v příloze našel zprávu o kladném výsledku laboratorního zkoumání oněch červených jablíček, které si příslušný úřad…
Svým způsobem jsem si oddychl. Měl jsem teď černé na bílém, že mne nikdo nemůže obvinit z toho, že jsem chtěl svou ženu otrávit. Ale co s těmi krásnými červenými jablíčky? Dál odpočívají v misce v našem obýváku. Nenápadně se stala součástí naší domácnosti.
Kdykoli je však zahlédnu, ona nablýskaná, jasnou červení zářící, mám sklony ustupovat od mého prvotního dojmu o oné „chemóze“. Třeba jsou jen plné nějakého zázračného elixíru mládí, který je výsledkem snahy holandských šlechtitelů. Já se však oklamat nenechám. Možná to prošlo zlé královně, když přemluvila Sněhurku, aby si do podobného lákavého jablíčka kousla. Jak to dopadlo, víme všichni. Přesto si říkám, kde udělali soudruzi v Holandsku chybu, že vypěstovali taková krásná červená jablíčka, která mají ovšem jedinou chybu – nedají se jíst? A není tak trochu náhoda, že jim jiní soudruzi ze sousední Belgie jejich snahu posvětili a příslušnými normami označili plody jejich práce za poživatelné a bezpečné?
Já si raději počkám, až nám na naší zahrádce dozrají nehnojené, chemicky neošetřované a v přirozených podmínkách vypěstované Renety. Sice s nějakým tím kazem na kráse, ale voňavá, krásně šťavnatá a příjemně sladká. A ta holandská? Ta stále odpočívají v našem obýváku. Tvoří už jen jakousi dekoraci a jestli jednoho dne přeci jen neshnijí, budou tam odpočívat navěky.
