Asi v polovině osmdesátých let jsem jela s přítelem vlakem na podnikový zájezd do Sovětského svazu. Cesta byla dlouhá, proto jsme si udělali co největší pohodlí. V Užhorodu přepřahali lokomotivu. Bylo nám řečeno, že můžeme asi na půl hodiny vystoupit z vlaku. Což jsme s radostí učinili. Ovšem zcela lehkovážně a bez přemýšlení jsme vlak opustili pouze v teplákách, bez jakýchkoli dokladů, bez peněz. Sešli jsme jen kousek pod nádraží, abychom měli pocit, že jsme byli ve městě.
Když jsme se vraceli a podívali se k vlakům, krve by se v nás nedořezal. Viděli jsme už jen konec toho našeho, mizícího kamsi do neznáma. Šok, zděšení, panika. Otázka, co teď. Pak jsme se podívali doleva a viděli vedoucího naší výpravy spolu s dalšími známými, jak poklidně stojí na nástupišti. Ten kámen, který nám spadl ze srdce, vážil snad tunu. Přidali jsme se k nim a vyčkali, až se náš vlak zase vrátí s novou lokomotivou. Ještě dlouho jsme si pak ale říkali, jak strašně pitomí jsme byli. Myslím, že v té situaci by nám bývala moc nepomohla ani moje dobrá znalost ruštiny.
A pak jsme jeli přes Ukrajinu, sledovali nekonečná pole a malé vesničky s typickými kostelíky. První část zájezdu jsme strávili v Pobaltí. Po několika dnech jsme jeli ještě do Leningradu. Odkud jsme se vraceli letadlem. Ale to už je jiný příběh.
Foto: Vlakové nádraží Užhorod (2005); https://www.dusekarpat.cz/ukrajina/uzhorod/
