Dvacet dva let od rozdělení federace už mladí lidé v Česku takřka neznají slovenštinu. Lidé se totiž doma se slovenským jazykem prakticky nesetkají - slovenské filmy se běžně dabují do češtiny a výjimkou jsou snad jen talentové soutěže společně připravované celoplošnými televizemi obou zemí. Ty tam jsou také pravidelné "slovenské pondělky", kdy federální televize vysílala kvalitní inscenace z Bratislavy. A pokud se dnes slovenští herci objevují v českých filmech, mluví svou mateřštinou jen zřídkakdy.
Na Slovensku je přitom vztah k češtině úplně jiný. Když pražské Divadlo Járy Cimrmana slavilo začátkem října přímými přenosy inscenace České nebe do kin 45. výročí založení, zaplnilo se také na Slovensku deset kinosálů fanoušky, kteří fiktivního českého všeuměla pokládají za svého. I ti nejmenší tam slýchají češtinu odmalička, protože se dívají na české pohádky.
Slovům jako cencúž, cintorín, raňajky či nohavice dnešní česká mládež nerozumí - neví, že jde o obyčejný rampouch, hřbitov, snídani či kalhoty. Plete si také zelí a kapustu. Nechápe, že někdo smädný je žíznivý, nezná, že vreckovka je kapesník a čižmy označují holínky, netuší, že kaštiel znamená zámek. Když mladému Čechovi upadne knoflík, neví, že přišel o gombík. Když jeho slovenský "kamarát" hledá kefu, těžko přijde na to, že pátrá po kartáči.
Ti nejmenší by se podivili, kdyby zjistili, že pohádkový televizní Trsteniarik je jejich oblíbeným Rákosníčkem, a že kulaťoučké a libozvučné slovo loptička znamená míček.
I v Česku oblíbený slovenský herec Marián Labuda předestřel krátce po rozpadu společného státu v roce 1993 děsivou vizi: že když se v budoucnosti setkají například u moře Slovák s Čechem, budou se kvůli lepší domluvě bavit anglicky. A tak mnohému tápajícímu dnes přijde vhod internetový slovník rozdílných výrazů, dostupný na adrese www.e-slovensko.cz/slovnik.
"Slovenské" slovo drevokocúr tam ale zvědavci nenaleznou. Jen poznámku, že jde o český mýtus a že vymyšlené slovo označuje veverku. Té ale na Slovensku říkají veverica.
Folklorista Petr Janeček z pražského Národopisného muzea zařazuje tento výraz mezi jazykové anekdoty. Jde o výmysl podávaný a v jistém společenském prostoru přijímaný jako pravda. Stejně tak i odvozeniny typu drevomačka či stromokocúr. Původ tohoto slova bývá připisován Miroslavu Horníčkovi, Vladimíru Menšíkovi, Jiřímu Krampolovi, Jiřímu Sovákovi či Mariánu Labudovi. Údajně si je však vymysleli komici Milan Lasica a Julius Satinský v době hostování v divadle Semafor koncem 60. let.
