V Teplicích bývala dlouhá stará Alejní ulice, která musela ustoupit v 70. letech moderní výstavbě, byla zbourána podobně jako kdysi v centru židovská čtvrť starých domů po válce.
Nemusím ani zavírat oči a jdu jako dítě tou starou ulicí, kde jsou teď po obou stranách paneláky, a vidím málem každý dům od domu se všemi těmi jejich starými tajemnými dveřmi, za kterými bývaly prý kdysi dvorky řemeslníků. Zrovna tak vidím pořád staré teplické náměstí původně zvané Tržní, xkrát přejmenované dle požadavků doby, dokonce vidím i ty staré záchodky na kraji, co tam za mého dětství bývaly – s točitými schody dolů až pod zem, co byly zazděny a jsou tam dodnes někde pod zemí schovány jako „archeologický skvost“ pro příští generace! Jsem přesvědčena, že tam zůstaly zazděny i ty věčně ucpané mísy ! Z toho budou moci jednou budoucí archeologové čerpat zajímavé informace… :-))
V Alejní jsme jednou jako mladé slečny navštívili jakousi kartářku. Prý nám dohromady za 50 korun předpoví. Dodnes si pamatuji, jak jsme vlezly do toho starého domu a překročily nějaký práh do minulosti. Už pod schody nás srazil téměř na kolena ukrutný smrad. A shora se na nás náhle vyřítila smečka špinavých a určitě zablešených čoklíků různých ras štěkajících jeden přes druhého. A hlas – vichřice podoba, který je usměrňoval. Nahoře stála stařena jak z Erbena polednice. Co předpovídala, to už ani nevím, v paměti mi zůstalo jen, že prý moje matka bude mít ještě paterčata, což mne tehdy dost pobavilo. Potom během našeho hovoru zjistila, že známe otce našeho spolužáka, který hodlá ty staré baráky zbourat (byl v té době na radnici) a lidi vystěhovat. Chudák ženská, přestala mít naprosto zájem o nějaké předpovídání nám a sama vyzvídala na nás, co s ní bude, kam ji asi vystěhují a co udělá s tou hordou čoklů, jestli si je bude moct vzít s sebou. V tu chvíli mi jí bylo strašně líto, utěšovaly jsme ji s kapesníky na nose kvůli smradu (jedna z nás byla obzvlášť vynalézavá a polila si kapesník voňavkou) a dávaly jí klamné naděje, že se určitě bude mít v novém bytě líp (jak se budou mít její budoucí sousedi, to jsem si radši nepředstavovala)…
Druhý den několik z nás přiznalo, že se doma začaly podezřele drbat, já naštěstí ne. Vypadalo to, že si odtamtud holky přinesly za tu padesátku na památku nějakou tu blechu. A tak jsem přišla ve svém životě zřejmě o zážitek, jaké to je, chytit a mít na sobě blechu !
