"My ale nejsme věřící a nechodíme pravidelně do kostela."
"To nevadí, hlavně, že vám to ještě šlape".
Bylo rozhodnuto, a tak jsem se dostali do prima party přátel naladěných na stejnou notu jako my.
Když jsme začali balit, můj manžel Miroslav se zvláštní jiskrou v oku hledal 40 let staré horolezecké lano, které před 35 lety věnoval svému bratrovi. Protože nebyl úspěšný, tajně přibalil alespoň cyklistickou přilbu.
Rozdíl u tohoto zájezdu oproti jiným byl v tom, že v autobuse nekolovaly žádné půllitry se slivovicí, rumem, becherovkou, fernetem či jinými destiláty. Každé ráno místo přípitku jsme se před výjezdem do hor pomodlili k Panence Marii. Nám to nevadilo, měli jsme vlastní plácačku a trošku abstinence nám jenom prospělo.
Ubytovaní jsme byli horském penzionu v městečku Svatý Martin, kousek za rakouskými hranicemi. Místo to bylo moc hezké, obklopené vysokými horskými masivy. Dřevěný hotýlek patří Olomouckému arcibiskupství a správcem je velmi pohledný a sympatický páter Antonín.
První den nám počasí moc nepřálo - pršelo. To nám ale nezabránilo v procházce po okolních kopcích. Na cestě v horách jsme narazili na opuštěnou rodící kozu, a jedna naše turistka pomohla na svět kůzlátku, kterému se z matčina lúna evidentně moc nechtělo.
Když jsme se večer chystali na další turu, prohlásil manžel, že nazítří půjde s mladými přáteli do nějakých ferrat. ( Ferraty jsou obtížnější horské cesty zabezpečené železnými řetězy a lozí se na nich i po žebřících). Chtěla jsem mu udělat radost, a tak jsem souhlasila, že já pojedu na výlet s kamarády Martou a Františkem. Den se opravdu vydařil, foťák jel na "plné pecky". Velikáni posypaní prvním zářijovým sněhem byli opravu fotogeničtí. Pak jsem uviděla dva muže, jak mávají bulharskou vlajkou, a požádala je, jestli si je můžu vyfotit. Souhlasili. Tak začala česko-bulharská družba. Bylo foto, štamprlka na zdraví a konverzace v oprášeném ruském jazyce. Jeden z nich, s nepříliš bulharským jménem Leonardo, byl velmi přátelský. Dostala jsem vizitku, na které jsem se dočetla, že je inženýr ze Sofie.
Večer byl manžel nějaký nesvůj a potom mi sdělil, že půjde zase do těch ferrat. To se mi moc nelíbilo, není to žádný mladík, na krku má už sedm křížků.
Tak mi další den dělali společnost zase naši kamarádi. Vyjeli jsme lanovkou na nějakou horu, poseděli u kafíčka a pokračovali dál kamenitou pěšinou k další horské chatě. Okolo ní běhalo černé prasátko, a tak tam vznikla docela zajímavá fotka a ještě fotka jeptišek stoupajících z údolí. Potom na nás čekalo překvapení, když jsme za zatáčkou narazili na našeho starého známého Leonarda. Proběhla zase družba, další štamprlka a další focení.
Když mi následující ráno mi bylo sděleno, že budu zase sama, že on půjde naposledy na ferraty, to už jsem se docela zlobila. "Tak si běž. Leonardo mě pozval do Sofie, dnes se potkáme a doladíme podrobnosti" Nejspíš zahlodal červíček žárlivosti a manžel,sice nerad, ale souhlasil, že tedy půjde se mnou k vodopádům. Asi po dvou kilometrech se proti nám vyřítil s úsměvem Leonardo. A tak manžel, který moc nevěřil, že nějaký Leonardo existuje, měl možnost se s ním seznámit. Po zbytek pobytu už jsme bulharské turisty nepotkali a můj Miroslav mě svědomitě doprovázel na všech dalších turách. Leonarda mám mezi přáteli na facebooku, občas si "lajkneme" nějaký svůj příspěvek.
Na dovolenou v Dolomitech budu vždy ráda vzpomínat, na krásnou krajinu, na milé lidičky, ale s troškou hořkosti, protože mě manžel vyměnil za nějaké ferraty. Pak si řeknu: "Holka, buď ráda, že tě nevyměnil za nějakou mladší turistku"
Ještě jeden dovětek. Když nám představovali pana faráře, tak manžel zase nedával pozor. Když s ním potom lezl po těch skalách, vnikl tento dialog: "Kde ty vlastně pracuješ?"
"Tak různě - v Hulíně, v Pravčicích v Bystřici". "
Ty poskytuješ nějaké služby?"
"Ano, duchovní."
