Byl slunečný den a po ranním chladu se příjemně oteplilo. Na svém tajném místě, v mladém smrkovém porostu, jsem našla několik krásných praváků, a tak jsem se prodírala ostružiním, navzdory občasným škrábáncům. Nic není zadarmo, pomyslela jsem si a vydala se dále do vrchu, kde rostou bedly. V lese bylo sucho, v jedné jeho části plno zeleného jehličí, spadlého na zem, z usychajících stromů. Našla jsem i pár masáků, které se správně červenaly od nožky, takže nehrozí záměna. Ve vysoké trávě na kraji lesa svítily svými klobouky tři bedly. Měla jsem plný košík a byl čas vydat se zpět.
Vždy, když mám štěstí, nějak se to nakonec pokazí, asi abych si moc nevyskakovala. Předtucha ani tentokrát nezklamala. Konečně jsem dorazila domů. Kromě trnů z ostružin se mi usadila v kůži celá rodinka klíšťat. Napočítala jsem jich pět. Jedno větší a zbytek tak maličkých, že byly vidět až druhý den, když pokožka kolem nich zčervenala. Také jsem se cítila unavená z toho trmácení v náročném lesním terénu. Napadlo mi, zda jsem bez hub skutečně nemohla žít a proč některé vášně trvají i ve stáří.
Nemají mladí nakonec pravdu, když raději koukají na mobil a houby v lese je nechávají v klidu?
