To je moc hodná holka, té se drž. Když tuto větu řekne někdo z rodičů synovi, může si být jistý, že ten si ji přeloží nějak takto: Takže je nudná, tuctová, pryč od ní.
„Naše babička je prostě moc hodná, tak hodná, až se to nedá vydržet,“ to jsou slova dvacetiletého Petra, kterému rodina nadává, že svou babičku málo navštěvuje. Jenže pro něj je každá návštěva utrpením. Popisuje je takto: „Nejdříve dostanu ukrutně mastnou polévku, přestože jsem babičce několikrát slušně naznačil, že polévky nemám rád. Pak dostanu mastnotou polité knedlíky a nějakou těžkou omáčku. Nechci to jíst, nechutná mi to, ale přemůžu se. Pak přijde na řadu buchta. Nejhorší následuje poté, to se mi babička snaží nacpat nějaké peníze. Sama žije velmi skromně a vše, co jí po zaplacení nákladů na bydlení zbude, podstrkává nám vnukům. Je nám to všem trapné a ty peníze nechceme. Mnohdy dělá scénu ještě na chodbě. Jednou mi ve dveřích dávala na cestu krabici s nanukovým dortem a odmítala pochopit, že nechci jet z Liberce do Prahy ve třicetistupňovém vedru s nanukovým dortem. Ona je tak hodná, až mě to ničí.“
Britská lektorka sociální psychologie Juliet Wakefieldová zkoumala, čím to je, že někteří lidé mají pocit, že musí neustále někomu pomáhat, starat se o druhé, obětovat se.
„Mnohdy se stává, že se tito lidé tak oddají pocitu, že musejí něco dělat pro druhé, že se tím takzvaně přetíží. Nepochybně je možné být až příliš hodný a časem se někdy ukáže, že je to pracné a vyčerpávající. Problémem je, že ti příliš hodní lidé si to jsou málokdy schopni připustit,“ uvedla. Existuje pojem patologický altruismus, který se týká lidí, kteří se tak snaží pomáhat jiným, až jim tím ubližují. „Známe případy, kdy někdo koupí svému morbidně obéznímu příbuznému sladkosti, jen proto, aby se mu zavděčil, aby byl na něj takzvaně hodný,“ uvedla psycholožka Barbara Oakleyová. „Podobně se chovají rodiče, kteří píší za své děti úkoly, aby nedostaly špatné známky, případně kryjí jejich lumpárny. Týká se to lidí vysokého věku, kteří na svůj úkor finančně podporují mladší příbuzné. Může to být i chirurg, který trvá na operaci, která už pacientovi nepomůže,“ vysvětlila v jedné ze svých prací na toto téma.
Je prokázáno, že tento typ lidí se cítí být velmi spokojen, ba přímo šťasten, když je přesvědčen, že někomu pomohl. Potíž je v tom, že o tom někdy není přesvědčen ten, komu byla pomoc určena. V jednom brněnském domě se nedávno odehrávala tato situace. Jedna z obyvatelek, sedmdesátiletá Milada, onemocněla a téměř přišla o zrak. Pro její sousedku to byla vzrušující událost. Každý den na ní ráno zvonila s tím, že kontroluje, zda je v pořádku a zda něco nepotřebuje. Po třech dnech jí oznámila, že se rozhodla, že si ji nastěhuje do svého bytu a bude se o ni starat. Milada říká: „Ona to nepochybně myslí dobře, ale neuvěřitelně mi leze na nervy. Jsem v obtížné situaci, příbuzní mi pomáhají, učím se vše zvládat. Nechápu, proč bych se měla stěhovat k bábě, se kterou se vůbec nepřátelím, která jen všem mluví do života. Ona se pořád o někoho stará, pořád někomu říká, co má či nemá dělat. Svou péči mě otravuje. Pořád mi něco nosí. Vnucuje mi ovoce, nanuky, je jako posedlá. Není to k vydržení. Jenže když to někomu vyprávím, každý řekne: Ale vždyť ona je hodná.“
Často se říká, že hodný rovná se blbý. Tak to si hodní lidé opravdu nezaslouží. Bohužel to pořekadlo částečně vystihuje fakt, že lidé mnohdy se svou dobrotou plýtvají. Zaměřují ji tam, kde o ni vlastně není zájem, kde není potřeba. Místo toho, aby činili dobře tomu, komu chtějí, tak mnohdy dělají dobře především sami sobě. Mají třeba uspokojení z toho, že se u nich vnouče najedlo, ale odmítají si připustit, že jedlo neochotně a poté, co ho do jídla neustále pobízeli. Výsledek: Proč ke mně moje vnoučátka chodí tak málo, když jsem na ně tak hodná?
