Ta činnost mne zakrátko naprosto pohltila, a to do té míry, kterou bych vůbec nepředpokládala. Za vydatné pomoci současné techniky, která mi umožnila zapátrat i v některých digitalizovaných archivech, kartách padlých na stránkách VHÚ, a vkládat staré fotografie do textu, pomalu tvořím svou dávnou minulost.
Najednou přede mnou ožívají lidé se svými osudy, které byly mnohdy velmi kruté. Při výčtu sourozenců mého dědečka jsem si například uvědomila, že jeho tři mladší bratři padli v I. světové válce, daleko od domova. Na italské, ruské a srbské frontě. Najednou jsem je viděla, mladé muže, jak se loučí se svou mámou a neví, zda se ještě vrátí. Co všechno asi ona musela vytrpět, když se dovídala o jejich smrti. A jak se můj dědeček smiřoval se ztrátou svých bratrů?
Ani nevím, jak se to stalo, ale cítila jsem, že jsou tu se mnou, moji mladí a krásní prastrýčkové v uniformách, vesele si povídají a s úsměvy na bezvousých tvářích se ptají, kdopak je ta zvědavá paní, která je přivolala k sobě do podivné doby, které nerozumějí.
Neobešlo se to bez přívalu slz, kterým jsem se neubránila a které mne samotnou překvapily a zaskočily. Cítila jsem najednou, že jsem součástí dlouhé řady, která, jak doufám, nikdy neskončí. Občas totiž zahlédnu na prchavý okamžik v rysech svých dětí a vnoučků jejich dávnou podobu.
Teď už vím, že výsledkem mého usilovného snažení asi nebude klasický, dokonalý „strom života.“ Nemám takové ambice. Ale snad potěším někoho dalšího, který na mou snahu naváže, a když budu mít trochu štěstí, i já tam někde budu mít své nepatrné místo.