Sotva za dohledu sv. Vavřince, shlížejícího z výšky morového sloupu, pohasl novoroční ohňostroj a početné obecenstvo uspokojené pohledem na barevnými paprsky ozářenou nebeskou báň se s jiskřičkami v očích odebralo do teplých domovů, rozhostilo se ticho. Takové ticho, že příroda nám za odměnu a pro potěchu přes noc seslala a po celém kraji rozprostřela bílou mrazivou nádheru. Každičká věc, každičký strom, každičká rostlinka byla ráno obalená bílými krystalky. To vše se ztrácelo v mléčně bílé mlze. Musela, prostě jsem se musela obléknout a jít mlhu prorážet a dívat se a dívat. Moje kroky zamířily k rybníku za městem. Ledňáčka už tam sice nikdy neulovím, ani klouzačky si tam dělat nebudeme, protože je nově obehnán ohradou s výstražnými cedulemi, ale námraza z něj dnes i tak dělá dobrého společníka.
Odpoledne jsem se vypravila k rozlehlé pískovně na druhém konci města. Sem se v horkém barevném létě jezdíme koupat. Nyní si tu připadám jako v chrámu, v němž pán bůh barvičkami šetřil. Zamrzající voda má světlounce zelenou barvu a písek si nechal žlutou, avšak vše ostatní je laděno do bíla. Jsem tu úplně sama, mlha i ticho by se daly krájet. Potuluji se po březích, zkřehlými prsty se snažím stisknout spoušť a zachytit božský klid objektivem mého fotoaparátu. Napadá mě příměr pro tuto nezvyklou situaci - ohňostroj ticha. Užívám si jej plnými doušky a prosím paní zimu, aby nás ve svém království nechala pár dní. Nevyslyšela mě, hned další den si krajkové záclonky sundala ze šňůr a odvezla je někam jinam. Možná k vám?
