Nacionalizmus a identita
Italové nejsou rasa, ale sbírka různých národů. Mají sklon si o sobě navzájem a jeden o druhém myslet, že jsou především a v prvé řadě Římané. Miláňané, Sicilané či Florenťané a teprve až pak, zadruhé, Italové. … Italské regiony se jeden od druhého velmi liší a hluboce zakořeněný regionalizmus je docela pochopitelný, vezme-li se v úvahu, že Itálie jako národ existuje teprve od roku 1861. … Italové se tu a tam snaží chovat jako národ. Vynakládají velké úsilí, aby byli vlastenečtí. … Italové přesně vědí, odkud jsou, a svůj původ navždy ponesou jako vlajku. … Italové svá rodná města vždy milovali a je pro ně velmi těžké je opouštět. Tato občanská pýcha nicméně vyvolává velkou soutěživost, která je obzvlášť výrazná mezi sousedními vesnicemi, městy, provinciemi a regiony. Tato rivalita je nezřídka tak urputná, že Italům zbývá jen velmi málo času na cokoliv jiného. Dobře také vědí, že všechna ostatní lidská stvoření, a zejména Italové z jiných rodin, vesnic, měst a regionů, nemají bohužel dostatek disciplíny, a tudíž se na ně nelze spolehnout. Jak báječná by Itálie byla bez oněch gli altri – ostatních Italů.
Jak je vidí ostatní
Typický stereotyp Italů: jsou to hluční, vášniví, intrikářští, středozemní lidé, jejichž genialita a vynalézavost je bohužel mařena jejich leností a nespolehlivostí. O Italech je známo, že žijí v nádherné zemi plné uměleckých skvostů. Jsou pokládáni za šťastné, veselé lidi, kteří mají velké nadání k tvorbě, jídlu a módě. Je o nich známo, že vynikají ve zpěvu a vaření – a že jsou naprosto úděsní v organizování.
Jak vidí sami sebe
Italové se vidí jako vášniví a okouzlující a s oblibou tuto roli hrají před cizinci. Vědí, že žít v Itálii je privilegium, ale zároveň se urputně snaží potlačit sžíravý pocit, že jsou chudou Popelkou Evropy. Zdráhavost některých evropských národů splynout s Evropskou unií je pro většinu Italů nepochopitelná. Byli by více než šťastni, kdyby řízení své země mohli přenechat Bruselu. Italové opravdově, s potěšením a bezděkým masochizmem vítají, když jsou jim jejich chyby vyčítány. … Avšak žádná kritika není pokládána za tolik závažnou, aby vyústila ve snahu o nápravnou akci.
Charakter
Na jevišti
Italové jsou skvělí herci a jejich životy jsou často jediným velkým představením. Podstatná část italského života se odehrává na veřejnosti, na scéně … . Italové dobře vědí, jak je důležité se své role dobře zhostit – a hrát ji přirozeně. Herectví se učí již od dětství a v hraní pokračují po celý život.
Allegria
„Allegria“ je všeobecné nadšení a radost ze života, do kterého nezasvěcenec pronikne jen velmi obtížně. Je spojeno s pocitem radosti ze života a zahrnuje sluneční záři, dobrou společnost a společné nadšení – a je také důvodem, proč se zdá, že Italové se společně často smějí a usmívají. … Italové mají obecně tendenci brát život z té hezké stránky a tento pozitivní výhled je příhodně ilustrován dojemným pozdravem: „Nechť jsou ty nejsmutnější dny vaší budoucnosti nejšťastnějšími dny vaší minulosti.“
Způsoby
Italové jsou zdvořilí a slušní lidé. Vzájemné zdravení je důležité, a jelikož Italové nemají problémy s tělesnou blízkostí, potřásání rukou a polibky jsou základní normou. Vyjadřuje to nelíčenou vroucnost a potěšení nad opětným setkáním, dokonce, i když se oba aktéři třeba naposled viděli den předtím, či dokonce téhož dne ráno.
Etiketa
Dochvilnost je v Itálii důležitá jen relativně a s časovými údaji je často nakládáno jako s hodnotami přibližnými. Opozdit se na schůzku je tolerováno, nikoliv vítáno – čtvrthodina je přijatelná, ale půlhodina již nikoliv. … Italové nemohou být nikdy pokládáni za přeborníky ve stání ve frontách: vlastně již ten samotný nápad – stát v řadě – jim připadá k smíchu.
Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor je Angličan žijící v Itálii.
Literatura: Solly, M.: Xenofobní průvodce. Italové. Praha, Nakladatelství XYZ, 2011. Foto: z publikace, s. 6, upraveno.
