Když nás náš zeť Vašek pozval na návštěvu do Děčína a sdělil nám, že pro nás má dárek v podobě plavby na raftech po Labi, měla jsem velkou radost.
Máme dvě dcery - jednu u nás v Holešově, a ta, když nám svěřovala své tři kluky - naše vnuky Andreje, Míšu a Marečka, souhlasila, že se plánované plavby můžou zúčastnit také. Druhá dcera, která žije již více než dvacet let v Děčíně, tak ta má dvě děti - puberťáky. Matěj, ten s námi nemohl jet. Chytá za HC Junior Děčín ve fotbalové brance, a měl zrovna důležitý zápas v Ústí. Patnáctiletá Zuzka byla silnou oporou týmu č. 1, ve kterém byla kapitánkou naše dcera Radka, a dalšími členy byl děda Mirek a vnuk Andrej. Kapitánem druhé lodi byl Venda, já jsem byla pověřena fotografickým zdokumentováním plavby a strčili k nám dva vnuky.
V sobotu ráno okolo deváté nastal ten den D. Podle předpovědi už mělo v Děčíně pršet, ale když jsme si ve vodáckém kempu pod velkým betonovým děčínským mostem vyzvedávali lodě, vesty a pádla, tak se zatím jen honily černé mraky. Byly nám předány instrukce k plavbě, museli jsme absolvovat bezpečnostní školení a kluci vyfasovali píšťalky (pískali před každou bójkou).
Začátek plavby nebyl vůbec jednoduchý. Na první lodi jeli skoro samí zkušení vodáci, u nás to jistil jen Venda. Navíc pokaždé, když jsem položila pádlo, že udělám snímek, tak se loď otočila o 360 stupňů. Mareček prohlásil, že v takovém blbém týmu, kde je babička, on jet nechce. Tak došlo k výměně posádky. Získali jsme Míšu, který už se od profesionálů něčemu přiučil, proto byl pro nás velkým přínosem. Pak zase otravoval Andrej, že on chce jet s dědou, tak se k nám zase vrátil ubrblaný Mareček. Mezitím se mraky zlověstně stahovaly nad děčínským zámkem a Nebíčkem na skále. Propluli jsme okolo proslavené, více jak šedesát let staré lodi Beskydy, zakotvené v přístavišti okolo starých polorozbořených přístavních budov, kde se natáčely TV seriály Cirkus Bukowski a Rapl. O kus dál jsme se ocitli pod železničním mostem, na kterém nad námi zrovna přejel nákladní vlak do Německa. Na řece bylo poměrně rušno, někteří vodáci se družili a připíjeli si na zdraví (nám nikdo nenalil, příště se musíme líp zásobit). Okolo nás proplula výletni loď Bohemia bez výletníků, která plula z Hřenska, jeden motorový člun a předjeli nás dva cizinci na parádní lodi s kolečkama.
Plavba dlouhá deset km měla trvat hodinu a půl a vylodit jsme se měli v Dolním Žlebu, kde si pro půjčené lodě měl přijel pronajímatel autem. Kousek za Děčínem se přihnal docela silný vítr a nebe se roztrhlo. Pršelo docela hustě, na řece se dělaly pořádné bubliny. Nás to ale nazaskočilo, měli jsem s sebou pláštěnky, a nejsme přece žádné máčky. Potom si to déšt rozmyslel a na půl hodinky ustal. Kousek s námi plaval u břehu i velký bobr a nad námi neustále kroužilo sedm velkých ptáků, asi šedé volavky. Klukům jsem řekla, že je to sedm krkavců, a když budou zase vymýšlet, tak si je odnesou pryč.
Kouzelná krajina podél řeky a zalesněné kopce se skalami nad řekou umocňovaly nezapomenutelný zážitek z plavby. Všechno ale jednou končí, zrovna, když jsem se naučila pořádně pádlovat, tak jsme museli zakotvit. V Dolním Žlebu už na nás čekal přívoz, kterým jsme se přeplavili na druhý břeh do vodácké hospůdky pod železičním mostem. Horká polévka, chlazené pivo a výborná malinovka nám přišla k duhu. Trhanec se šodó byla taková třešnička na dortu. Potom už jsme za hustého deště přešli na železniční stanici a vlak nás přepravil zpět do Děčína.
Na naši dobrodružnou plavbu po Labi budeme všichni dlouho vzpomínat a pro velký úspěch ji možná ještě někdy v budoucnu zopakujeme.