Jsem 6 týdnů po operaci. Jizvy se hojí. ale pořád mne bolí, hlavně, když měním polohu. V noci špatně spím, byla jsem zvyklá spát na břichu, teď jenom střídám leh na zádech a leh na pravém boku. Cvičím levou ruku, abych s ní do budoucna mohla normálně hýbat. Stejně už nikdy nesmím v levé ruce nosit nic těžkého, nesmím nosit náramky, ani těsné rukávy, na levé ruce nikdy nebudou měřit tlak a brát z ní krev. Už nebrečím, když se vidím nahá v zrcadle. Předepsali mi hormonální léčbu, prášky budu brát 5 - 7 let. Čeká mne ozařování, v úterý jdu poprvé, 33x, každý všední den až do 2. listopadu.
Potetovaný "bratr" mi pod simulačním CT načmáral zeleným fixem na břicho tři kříže, aby mi mohli přesně zaměřit paprsek. Nesmím si to mýt mýdlem, jen sprchovat, stejně se to otírá o oblečení. Ke všemu budu zřejmě i smrdět! Připomnělo mi to ten vtip "a či jsem málo postižená?"
S Lenou si pravidelně voláme, na rozdíl ode mne se nevyhnula chemoterapii a přišla už o vlasy. Když jí začaly vypadávat, vyholila si hlavu, ale sluší jí to i tak. Musíte to prostě umět nosit.
Nechodím moc mezi lidi, mám strach z koronaviru, protože mi primář řekl, že by to pro mne bylo smrtelné. Sedávám na terase, s knížkou v ruce, pes sedí u nohou. Zahrada je docela zanedbaná, mám od muže zákaz cokoliv dělat. Asi si budeme muset sjednat pomoc.
Je konec léta, moje nejhorší léto v životě. V tuto dobu jsme každým rokem létali k moři. Doufám, že ho ještě někdy uvidím.
