Cestovali jsme po Arménii a náhodou jsme se v Jerevanu setkali s Kanaďankou Madelaine, která se z Toronta jako turistka vydala na návštěvu vlasti svých předků. Přestože se narodila již v Kanadě, považovala se za Arménku. Mluvila dokonale arménsky a v angličtině měla silný přízvuk. Může se to zdát překvapivé, ale Arméni žijící mimo svoji původní vlast si neuvěřitelně dobře zachovávají svoji kulturu, jazyk i náboženství. Středem jejich komunity je vždy arménská škola a kostel arménské pravoslavné církve. Když jsme jí sdělili, že se chystáme do Náhorního Karabachu, vzplála nadšením a řekla, že pojede s námi. Čtvrtým účastníkem cesty byl náš arménský řidič a průvodce Ara, který byl jedním u mála Arménů, kteří se z početné arménské diaspory vrátil do vlasti svých předků. Protože se vrátil z Libanonu, mluvil francouzsky. Dozvěděli jsme se od něj, že více než polovina Arménů žije v současné době za hranicemi dnešní Arménie.
V této mezinárodní sestavě jsme tedy z Jerevanu dorazili na hranici Náhorno-karabašské republiky (její název znamená „horská černá zahrada“). Tuto „republiku“ sice žádná země na světě neuznala (ani samotná Arménie), nicméně funguje jako samostatný stát. Má přibližně 150 000 obyvatel a rozlohu 4400 kilometrů čtverečních. Původně to byla autonomní sovětská republika v rámci Ázerbájdžánu, ale v roce 1991 vyhlásila po dlouhých bojích svoji nezávislost. Byl to ostatně první region bývalého Sovětského svazu, kde ještě za Gorbačova vypukly nepokoje mezi většinovými Armény a Ázerbájdžánci.
Z Arménie se do Náhorního Karabachu jede přes Lačinský koridor, což je území obsazené v roce 1991 Arménií, protože Náhorní Karabach byl původně zcela obklopen Ázerbájdžánem. Na hranici stála malá budka, kde nám pohraničníci předali formuláře na víza, která jsme si později vyřídili na ministerstvu vnitra v hlavním městě Stepanakertu. Vyjeli jsme na první kopec a Ara s Madelaine vystoupili z auta a – stejně jako při cestě z Jerevanu při pohledu na horu Ararat v sousedním Turecku – začali zpívat arménské vlastenecké písně. Oba přitom plakali dojetím.
Ubytováni jsme byli v městě Šuša, kde byl překvapivě kvalitní hotel uprostřed poloprázdného města, které bylo původně obýváno Ázerbájdžánci. Po vyhlášení nezávislosti nastalo malé „stěhování národů“ a obyvatelstvo Náhorního Karabachu tvoří dnes z 95% Arméni. Město Šuša bylo v době našeho pobytu stále v troskách. Pobořené domy, rozstřílené mešity a jiné pozůstatky bojů. Depresivní podívaná.
Ve Stepanakertu jsme byli svědky oslavy výročí nezávislosti, a tak jsem pózovala na fotografiích s karabašskými vojáky. Vyprávěli nám o hrdinských činech karabašských bojovníků, kteří se probili z týlu do Stepanakertu, když vylezli v noci strmou roklí na místě, kde je Ázerbájdžánci nečekali.
Následující den jsme vyrazili na výlet do nejznámějšího kláštera v Náhorním Karabachu. Klášter Gandzasar vypadá jako mnoho jiných pravoslavných klášterů v Arménii, ale liší se svými mnichy. Byl nám představen mnich vysoké postavy, který bojoval ve válce za nezávislost. Madelaine jím byla nadšená, považovala ho za národního hrdinu. Arméni podobné věci myslí zcela vážně a nelze se jim příliš divit – v letech 1915 – 1918 bylo osmanskými Turky vyvražděno 1,5 milionu Arménů. Rovněž území Arménie, které původně zahrnovalo i východní část dnešního Turecka, se v průběhu historie scvrklo do dnešní podoby. Je třeba vědět, že Ázerbájdžánci jsou v podstatě Turci, mluví velmi podobným jazykem a Turci je považují za své bratry.
Cestou z kláštera Gandzasar jsme se zastavili v místní vesnici u ženy, která nám přiblížila těžký život místních lidí. Nebylo jí možná ani 50 let, přičemž byla již bezzubá, trpěla bolestmi páteře a žila ve velmi nuzných podmínkách. Na sobě měla bundu vojenské uniformy. Stěžovala si na to, že je všemi zapomenutá a že nikoho nezajímá osud prostých lidí. V podobných situacích člověk nesnadno hledá slova útěchy, nicméně Madelaine si od ní alespoň koupila med. Cestou do hotelu obdivujeme nádhernou neporušenou krajinu Náhorního Karabachu. Téměř všude se zelenají horské louky a lesy v nadmořské výšce 2000 až 3000 metrů.
Před návratem do Arménie jsme se s Karabachem rozloučili u společné večeře. Ara nám k tomu jako každý večer zazpíval arménské národní písně.
Když nyní vidíme záběry z Karabachu, kde jsou opět ničeny domy a hynou lidé, je nám opravdu smutno a jsme v duchu s těmito hrdými horaly, kteří brání svoji malou, ale krásnou zemi.
