Aneb Všeho moc škodí; i humoru a optimismu. Žijeme v nelehké době. To ví jistě každý. Ovšem ne každý si uvědomuje, že doba je nelehká pro různé lidi různě. Podle toho, co mohou a nemohou. Někdo může žít s partnerem, s rodinou. Někdo může žít aspoň s pejskem nebo kočičkou, tedy s živou bytostí. Někdo může jít každý den na zahrádku, do lesa, na procházku do přírody. Takový někdo nemusí ani příliš sledovat neustále se měnící vládní opatření. Může mu být jedno, kolik lidí smí potkat, a roušku ani moc nepotřebuje.
Někdo žije delší dobu bez partnera a je s touto situací již vyrovnán. Má ovšem nejspíš také rodinu a jistě přátele. A taky je někdo, kdo žije sám a partnera má jinde. U každého takového někoho hraje rovněž roli, žije-li ve velkoměstě, nebo na maloměstě či na venkově. Protože podle toho se nemůže, nebo do různé míry může se svými blízkými setkávat.
V obou uvedených skupinách se jedinci liší svým zdravotním stavem, který ovlivňuje jejich možnosti pohybu mimo své obydlí a sociálních kontaktů. Danou situaci vnímají různě i na základě svých povahových vlastností. Někdo je melancholický nebo úzkostný, jiný flegmatický či optimistický, někomu je "virus po kolena" - jak již jsem napsala jinde. Někdo je sám od sebe ukázněný a zodpovědný, jiný volá po svobodě, aniž by si uvědomoval, že tím omezuje svobodu druhého.
Uvítala bych velice, kdyby si ti, kteří díky svým okolnostem procházejí současným obdobím bez šrámů na duši, uvědomili, že jsou mezi námi tací, kteří to nemají jednoduché. Kteří dělají, co mohou, aby situaci zvládali. Kterým dělání si legrace z koronaviru a s ním spojených opatření velmi vadí. Kteří jsou vděční za sebemenší dávku humoru denně. Ale humoru laskavého, nikoli ironizujícího. Rovněž optimismus podávaný ve velkých dávkách, veselost za každu cenu, může být pro takové lidi kontraproduktivní. Ano, patřím k nim také. Proto jsem napsala tento článek.
