Lednová procházka pražským Vítkovem
Foto: autorka

Lednová procházka pražským Vítkovem

24. 1. 2021

Jednoho rána ke konci ledna jsem se probudila do barevného svítání. Protože předpověď počasí slibovala teplotu nad nulu a kolem poledního slunečno, odložila jsem domácí práce a vypravila se na procházku na Vítkov.

Z Ohrady jsem se vydala mírným kopečkem kolem Kališnické ulice. Ve zdejší části Prahy člověk přivítá vysvětlení názvů některých ulic, což považuji za chvályhodný počin. - Za chvíli se přede mnou rozprostírala rovná cesta. Představovala jsem si, jak budu chodit cik cak, tu se podívám na pravo na Karlín, tu vlevo na žižkovské střechy. Chyba lávky! Po sněhu totiž zůstal trávník mokrý a měkký, bořila jsem se a na boty nabalovala hnědou hmotu. Některé bahnité úseky pokryté zmrzlou krustou v sobě navíc skrývaly nebezpečí uklouznutí a pádu.  Světlé boty jsem musela vyčistit papírovými kapesníčky, protože by mě asi do autobusu nedovolili nastoupit.

Ani počasí se zpočátku moc neukázalo, jak slibovalo. Zataženo, studený vítr, sluníčko sem tam probleskovalo. A to jsem chtěla mít obrázky s modrou oblohou. Takže nejen nevhodný a nebezpečný terén, ale i počasí si usmyslily upozornit mě, že sem mám jít ve vhodnějším ročním období.

Ani tyto nepříjemnosti mě neodradily a já pokračovala k cíli. Přešla jsem plastiku připomínající nohy, v další jsem viděla kudrnatou srst. Procházela jsem kolem opuštěných dětských hřišťátek, hrazdiček, houpaček a dalších pomocníků při cvičení v přírodě. Všechno mezi keři a stromy bez listí, kterými vykukovaly střechy Karlína a Žižkova zahalené v mlžném oparu. I věž s miminy a věže nedalekého kostela se ztrácely ve slabé mlze.

Počasí se nade mnou možná smilovalo, protože památník na Vítkově po asi dvoukilometrové cestě mě přivítal s modrou oblohou a zářícím sluncem. Bronzová jezdecká socha, která patří mezi deset největších na světě, impozantně trůnila nad mojí hlavou. Vzpomínala jsem na školní léta, kdy jsme se učili, že vrch Vítkov je pojmenován po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, který zde vlastnil vinice. Po roce 1420, po vítězně bitvě Pražanů s Janem Žižkou v čele, lidé tento kopec začali nazývat Žižkovou horou, jinak také Žižkaperk. Stále častěji se však lidé vraceli k názvu Vítkov, asi kvůli kratší verzi, a tak této hoře vysoké 271 m zůstal.

Člověku to nedá a musí se zastavit před kašnou, nádhernými dveřmi, plápolající českou vlajkou i při pohledu na Pražský hrad. Nedá mu to, a z vyhlídky pod hlavou Žižkova koně němě zírá na krásu, která se mu pohledem nabízí.

Sestupuji z kopce a využiji výhledu z altánku, dívám se na železniční koleje, hledáčkem fotoaparátu si přiblížím opravený Negrelliho viadukt a už si připravuji další procházku, právě kolem tohoto historicky prvního železničního mostu v Praze.

Ještě že je nad nulou, celkem strmý sestup po zamrzlém povrchu by se mohl stát klouzačkou a já bych asi jen prosvištěla kolem výtvoru, který se jmenuje Instalace Stoletá. Asi se někomu líbí. Co k tomu dodat? Výtvarné umění si vždy najde své příznivce i odpůrce.

Procházku Vítkovem jsem ukončila v ulici Husitské, jak jinak, když jsem pod Vítkovem. Tomuto kopci i památníku jsem slíbila, že se sem vrátím, až se budou keře a stromy zelenat a až mě terén pustí i na kraj, odkud si mohu více přiblížit okolí. Pro dnešní lednový den mi toto muselo postačit.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.