Přišla k nám pravá zima. Nejen do našich hor, ale i do nížin, do měst, do vesnic. Prostě všude nám nasypala záplavy sněhu, silné mrazy vytvořily ledovce na našich rybnících i kdejaké louži. Je to krásné, radujeme se z toho skoro všichni, děti, dospělí, prostě staří i mladí. Starosti mají řidiči z povolání, kteří v současné době mají tvrdý chleba dvojnásobně, ti, kteří cestují do práce a další.
My senioři jsme na tom dobře. Koukneme z okna a vida - podle počasí si naprogramujeme, co budeme dělat, zda musíme někam vyrazit, ať už autem či jiným dopravním prostředkem. Když nemusíme, nic nás netíží a spokojeně se věnujeme tomu, co nás baví, nebo co zamýšlíme udělat. Když nemusím, když nechci, když to nejde, vše můžeme odložit. Není to krása, taková bezstarostnost na penzi ?
Jenže někdy se něco udá a hned je po klidu. Jako třeba moje dnešní ráno. Vypustila jsem z chodby vyvenčit boxerku, v náručí jsem vynesla Mikeše, ten se venčí též zásadně venku, a chystala jsem se na moji chvilku ranního pohybu při hudbě. Snacha chtěla odvézt malého Matýska do školky a ejhle, dveře u auta zamrzlé, jen u řidiče šly otevřít. Tak jsme rozmrazovaly a nic a já (snad i tu milou krávu bych urazila) dím : Helčo tak si ho posaď dopředu. Ona tak učinila a jeli. Je to jen kousek, 2 km. do vedlejší obce, za 10 minut by byla nazpátek. A Helča nikde. Tak jsem jí volala, asi 10x. Telefon nebrala. No takhle to trvalo pár desítek minut, ale mně to připadalo věčnost. Byla jsem vyřízená, klepala jsem se hrůzou, zda se něco nestalo, když se konečně ozvala. Byla ve škole pro přihlášku na gympl pro Kristýnku. Jak já si vydechla! I na pana Charváta jsem si vzpomněla, jak nás nabádá k opatrnosti jako řidiče. Kdyby mi dal někdo facku, tak si ji zasloužím.
Dopadlo vše dobře, naplnila jsem krmítka pro ptáčky, proběhla jsem se s Mysty a opět jsem si uvědomila, jaké tkví štěstí v těch úplně obyčejných věcech, které bereme jako samozřejmost. Ať je to krmení ptáčků, či psů i kocourka. Všichni potřebují pomoc a útočiště v současných tvrdých mrazech. A jaké z toho pro mě plyne poučení? Inu takové, že celý svůj život se učím. Učím se brát vše, jak přijde. Jen s tím zlým se člověk nedokáže smířit i těžko přijme, spíše je mu vnuceno. Učím se, že není vše samozřejmost. Učím se, že na mnoha věcech mám svůj podíl, ať menší, či větší. Učím se, že malé štěstí či spokojenost tkví v pokoře a skromnosti a lásce. Je radost se dokázat nezištně podělit a vědět, že moje pomoc pomůže. Učím se tomu, že každý zde máme svoje místo, místo, které je originální. Každý jsme jednou postradatelný, ale zároveň přispíváme malou částečkou k mozaice života a nejen našeho. Každý jednou budeme někde nebo někomu chybět. Carpe diem!
