Nezaměnitelný ráz propůjčují ostrovu i četné útesy a horské masívy, pod nimiž se ukrývá množství jeskyní. Průzkum vnitrozemí pak překvapí i zcestovalé návštěvníky, kteří touží poznat něco neobvyklého.
Costa Smeralda znamená Smaragdové pobřeží
Jen naše trojice si ho dopřála hned dvakrát. Nejprve to byl průzkum bez nemocné Hanky. Rády jsme tam jely znovu, abychom si zopakovaly překvapivé zážitky - a hlavně - aby také Hance nezůstaly tyto krásy utajeny. Až po druhé jsme konečně cestovaly v plném počtu, všechny čtyři jsme se cítily výborně.
To už jsme věděly, že kvůli překrásným výhledům na menší ostrůvky se vyplatí jet po krkolomnější a delší silnici, kopírující pobřeží. Zejména, když jsme nepotřebovaly spěchat. Už jsme si pamatovaly ty okouzlující pohledy. Neopakovatelné scenérie se nám neomrzely, naopak! Byla to radost vidět také zotavenou Hanku se šťastným výrazem ve tváři. Konečně i řidička Míla a navigátorka Jana si zastávky mohly vychutnat naplno.
Porto Rotondo
Dojely jsme do přístavního města Porto Rotondo na jižním okraji Smaragdového pobřeží. Z okolní zeleně vyčnívala čtyřposchoďová zvonice, která byla výborným orientačním bodem. Dopravní značení nás šikovně nasměrovalo na parkoviště blízko centra. Na místě nás zde při první návštěvě mile překvapila informace o parkování zdarma mezi 13. – 17. hodinou. Tuto výhodu jsme využily i podruhé.
Atraktivní nábřeží kolem mariny je lemováno kavárnami, elegantními bary a restauracemi. Záměrně jsme došly do odlehlejší části na kopečku. Cesta s neobvyklou dlažbou zdobenou rybami v dlažebních kostkách, byla tou nejsprávnější inspirací k návštěvě venkovní restaurace s přijatelným výběrem i dostupnými cenami. Po obědě jsme spokojeně a v poklidu prošmejdily pár malebných uliček, zavítaly k modernímu amfiteátru s půlkruhovým odkrytým hledištěm a dobře naladěny jsme pokračovaly v jízdě k dalšímu přístavu. Mezi těmito dvěma přístavy je několik krásných pláží s bílým pískem a mořem v barvě smaragdu – tomu jsme nemohly odolat, prostě paráda!
Luxusní Porto Cervo
V průvodci jsme se dočetly, že nejluxusnější jachtařský ráj právě zde vznikl zásluhou extravagantního miliardáře, arabského průmyslníka jménem Aga Khan. Ten v roce 1962 vykoupil dlouhý pás pozemků kolem zálivu Golfo di Cugnana a kromě jachetního přístavu zde nechal zbudovat i nové město.
Najít místo k bezplatnému zaparkování nelze. Za luxus se platí. Zajely jsme do podzemního parkovacího domu. Dvě hodiny nás zde přišly na 6 EUR. Tak to by ještě šlo. Ale posadit se v restauraci přímo proti největší zakotvené jachtě, to je něco jen pro odvážné a hlavně hodně majetné. Odvaha a snad ani trocha drzosti nám nescházela, zato do kapsy jsme měly hluboko. Seděli tam téměř samí muži a jen jedna žena se starším pánem. Mezi tuto společnost jsme „vpluly“ my. Pátravým pohledům opálených kapitánů a majitelů jachet jsme nevěnovaly pozornost. Servírka zřejmě vytušila, že my jí velkou tržbu neuděláme. Aby nás nezruinoval samotný pohled na jídelní lístek, vypily jsme si jen kávu. Byla dobrá, ale na cenu se raději ani neptejte.
Vyzvedly jsme auto z parkovacího domu a popojely ještě nad záliv, kde na kopci vyčnívala zvonice spojená s moderním kostelem ve stylu pro Evropu nevídaným. Byl vybudován dle návrhu italského architekta Michele Buriso Vici. Z tamní terasy se otevíraly další nezapomenutelné výhledy. Zasněně jsme pátraly po okolí a začaly se těšit na příští výletní den.
Prozradím, že v dalším, již 5. dílu bude vyprávění o našem výletu do unikátní jeskyně a za jinými zajímavostmi.
