„Babi, co to je škamna?“ položila jsem kdysi dávno otázku babičce, která mi četla jakousi pohádku. „To je místo, kde děti ve škole seděly. Ty už budeš sedávat ve školní lavici,“ vysvětlila mi.
Jak tak chodím po krajích českých i cizích, sem tam, aniž bych si to uvědomila, si vyfotím nějakou tu lavičku. Probírala jsem se svými fotografiemi a zjistila, že na mnoha snímcích jsem toto posezení zachytila. Někdy jsem ráda, že si mohu odpočinout, jindy se chci v sedě pokochat výhledem, jindy mě doslova do oka praští technické provedení.
Co říká slovník? Lavice je vícemístná sedačka s opěradlem či bez něj. Kde si na ni mohu sednout? Jak už bylo řečeno, ve škole. Pak v parku, v zahradách, na nádraží, na náměstí, v kostele, na hřbitovech, na chodbách různých úřadů. Na lavici obžalovaných, nebo na lavici svědků. Na lavici jídelní, rohovou, venkovní, zahradní. Hokejisté odpočívají na střídačce, ale také na trestné lavici, v tělocvičně se s lavičkou i cvičí. V kině jsme si sedali do první brázdy, přeloženo – do první řady lavic. Lavičky nabízejí odpočinek v lesích, na březích rybníků, na cyklistických stezkách. Nejen u starších rodinných domů je často k vidění lavička u zápraží. Lavičky mají svoje role i ve filmech - slouží jako mrtvé schránky i jako poznávací znamení, potkávají se zde špioni, informátoři předávají zprávy policistům.
Když člověk holduje turistice a přežene to s kilometry, vezme za vděk i kládou u cesty. Může mít smůlu, je-li kmen čerstvý. Uondaný pocestný si pak na místo se smůlou může sednout a k provizorní lavičce se doslova přilepit. Lavičky u pražského Hlavního nádraží okupují bezdomovci a kvůli odpadkům dokreslují nevábný kout našeho hlavního města. Za našich mladých let jsme se holky s klukama muchlovaly na lavičkách na těch nejzapadlejších místech. Dnešní mládeži je jedno, zda se osahávají na Václavském náměstí nebo v parku v Kroměříži. Nu, mnohá lavička by mohla vyprávět! Iveta Simonová si kdysi přála: Kéž lavičko, kéž bys promluvila. Jiná sedací odpočívadla ať raději mlčí na věky!
Kamenné a kovové lavičky mají větší šanci odolat vandalům, opěradlo mnohé dřevěné kvůli vyrytým nápisům svědčí o lásce i nenávisti. Radek miluje Evu! Michal je vůl! Když vidím poničený povrch lavičky, která přečkala staletí, obrazně se mi otevírá nůž v kapse. A na které lavičky si nesedám? Na lavičky vybudované pro slávu nějakého politika. Viděla jsem muže, který si u jedné takové odplivl. Já jen jdu okolo a řeknu si: čeho je někdy moc, toho je příliš. Zvláště, jedná-li se o politika, kterého menší část obyvatel oslavovala, větší nenáviděla.
Jak si teď o lavičkách píši, zjišťuji, že by se toho dalo říci ještě o mnoho více. Možná si někdo pro sebe přidá další zajímavosti. Já jsem se jen chtěla tak trochu zamyslet nad takovou zdánlivě obyčejnou věcí, kterou míjíme a vnímáme jako samozřejmost. Asi jsem to s počtem fotografií přehnala. Nedokázala jsem však odolat.
A poslední myšlenka? Možná je dobře, že lavičky neumějí mluvit.
