Potřebovali jsme jet z Prahy do Libčic nad Vltavou, městečka pár kilometrů za hlavním městem. Podle jízdního řádu vlak odjíždí z Masarykova nádraží s následující zastávkou v Holešovicích. Masaryčka se nachází na metru B, Holešovice na metru C. Pro nás je výhodnější jet „céčkem“ do Holešovic, protože to máme bez přestupu. Jak jsme si předsevzali, tak jsme učinili.
Prostor nádraží Holešovice známe, několikrát jsme odtud někam cestovali, a tak po výstupu z metra jsme sebejistě pokračovali k pokladnám vlaků.
„Dvakrát zpáteční do Libčic nad Vltavou,“ požádali jsme po zdvořilém dotazu, kam že to bude.
„Vlak jede ze zastávky,“ zněla odpověď.
„Dobře, tak prosíme dva zpáteční lístky,“ zopakovali jsme.
„Vlak jede ze zastávky,“ dolehlo k nám od pokladny.
„Ano, my potřebujeme jet do Libčic nad Vltavou, tak prosím dva zpáteční lístky. Vlak odjíždí za deset minut,“ už poněkud netrpělivě jsme mluvili přes sklo na pokladní.
„Vlak jede ze zastávky.“
„Paní, jsme na nádraží Holešovice, vlaky odtud odjíždějí i zastavují, když jedou odjinud. Tak proč nám lístky neprodáte?“, dožadovali jsme se vysvětlení.
„Vlak jede ze zastávky. To není tady,“ vyslechli jsme zdůvodnění.
„Tak kde máme nastoupit, když chceme jet do Libčic?“, bezradně jsme žádali odpověď už s vědomím, že nám vlak ujede.
„Vlak do Libčic staví ve stanici, která se jmenuje Holešovice – zastávka. To není tady,“ s klidem Angličana prohodila pokladní.
„Když to není tady, tak kde to je?“
„Kousek odtud, na nadjezdu. Asi deset minut pěšky,“ vysvětlila paní.
Vybraný spoj jsme nestihli, protože jsme zastávku Holešovice – zastávka hledali odhadem, jak doma lidově říkáme, po čuchu. Směrové cedule nikde, kohokoliv jsme se zeptali, nevěděl, někdo kroutil hlavou s poznámkou, že jsme přece u nádraží Holešovice. Po nedobrovolné procházce okolím jsme ke kolejím došli a dobře utajené nástupiště s počmáraným přístřeškem jsme nakonec objevili. Usazeni v dalším spoji jsme si potvrdili, že jsme slovo „zastávka“ v jízdním řádu nikoliv přehlédli, ale doslova ignorovali. Lístky jsme si koupili u usměvavého průvodčího ve vlaku. Naše „cestovní“ diskuse se točila kolem myšlenky, jak dlouho by trvalo návštěvníkovi kina, který se ve známé scénce potýká s pokladní, jež mu nabízí vstupenky buď na film V sobotu večer, v neděli ráno nebo na film Včera, dnes a zítra, než by se dobral správné odpovědi. Možná by si na cestu do Libčic raději vzal taxíka.
