Putování Tichomořím v roce 1995, díl 5 – Nový Zéland, jižní ostrov
Foto: autorka

Putování Tichomořím v roce 1995, díl 5 – Nový Zéland, jižní ostrov

27. 4. 2021

Jižní ostrov Nového Zélandu se výrazně liší od severního. Žije zde méně lidí a maorská kultura není příliš patrná. Na každém kroku lze obdivovat přírodní krásy. V Austrálii jsou zajímavá místa označována dopravní značkou Scenic beauty (přírodní krásy). Na jižním ostrově Nového Zélandu by tak musely být označeny všechny silnice. Nabízí totiž všechno, co milovníky přírodních krás přivádí v nadšení – subtropické pobřeží, přesličkové a kapradinové lesy, ledovce, vysoké hory, vodopády, jezera, členité pobřeží, fjordy, pozorování mořské fauny, zelené pahorky … určitě jsem na něco zapomněla, ale během tohoto vyprávění na to snad narazíme.

28.10. 1995 byl krásný jarní den a my jsme ho strávili cestou trajektem z Wellingtonu na severním ostrově do Pictonu na jižním ostrově. Po vyplutí ze zátoky, kde leží i hlavní město Nového Zélandu, se ocitáme na širém moři v Cookově zálivu. Severní ostrov pomalu mizí z dohledu a po vplutí do fjordu Marlborough Sounds už není vidět. Nad mraky se objevují bílé zasněžené vrcholky masívu Inland Kaikoura Ranges. Při pohledu na tuto až neskutečně vypadající scenérii jsme pochopili, proč Maorové svoji zemi nazvali Aotearoa (Země velkého bílého oblaku). Při projíždění fjordů obdivujeme členité pobřeží.

Nakonec se objevuje městečko Picton, kde sjíždíme z trajektu. Jsme přivítáni medovou vůní žlutě kvetoucích keřů, které nás provázejí na celém úseku z Pictonu do Havelocku. Jedeme podél malebného fjordu Queen Charlotte Sound. Z Havelocku jedeme vnitrozemím do města Nelson krajinou připomínající Švýcarsko. Přestože nejsme daleko od ledové Antarktidy, toto město má subtropické klima. Leží v Tasmanově zátoce a má ideální podmínky pro pobyt na plážích a pěstování nejen jablek, ale i subtropického ovoce – viděli jsme sady citrónů a mandarinek. U stánku kupujeme místní ovoce, které je levnější než u nás. Z této “Riviéry” jižního ostrova se vydáváme na západní pobřeží. Opět nádherné výhledy do krajiny alpského typu. Poslední úsek před pobřežím jedeme podél průzračné řeky Buller. Oblast je téměř liduprázdná.

Nocujeme u místních farmářů. Jako všichni Novozélanďané jsou to milí a přívětiví lidé. Chovají ovce a 22 jelenů, jejichž maso je exportováno do Německa, USA a Japonska. Spřátelili jsme i s jejich malým pejskem Chippy, který by chtěl s námi strávit noc v posteli, ale jeho paní mu to bohužel nedovolila. Jeho jméno jsme dali i dalším třem psům, se kterými jsme se na této cestě skamarádili, a tento novozélandský je v naší paměti dodnes “evidován” jako Chippy I. Druhý den snídáme s Chippym I na klíně na slunné terase s výhledem na řeku a posloucháme paní domácí, která si nás natolik oblíbila, že jsme snídani dostali zdarma. Naše hostitele znepokojují především dvě věci - nebezpečně se rozšiřující ozónová díra a maorská problematika. Od prosince do února se na všech televizních stanicích ozývají varování před ultrafialovým zářením. Je doporučováno opalovat se maximálně 8 – 10 minut. V létě zde lidé nosí sluneční brýle, používají ochranné krémy a nosí dlouhé rukávy a klobouky. Na plážích se většinou koupou v tričkách. Jsou rovněž velmi negativní vůči jaderným technologiím všeho typu. Ačkoliv je maorská populace na jižním ostrově zanedbatelná, naši domácí mají na původní obyvatele velmi vyhraněný názor. Domnívají se totiž, že Maorové chtějí získat Zemi velkého bílého oblaku zpět. Střediskem tohoto maorského “odboje” je Rotorua na severním ostrově, kde radikální Maorové požadují návrat půdy, kterou “pakeha” (bílí Novozélanďané) získali za několik pokrývek. V současné době je však většina Maorů poevropštěna a plně integrována. 

Po rozloučení s našimi hostiteli pokračujeme podél západního pobřeží na jih. První úsek vede podél moře s nádhernými výhledy na šedožluté pláže s jemným pískem, členité pobřeží a skalnaté ostrůvky porostlé bujnou zelenou vegetací. Ve vnitrozemí se zde nachází národní park Paparoa. Poté se cesta vine dále od moře plochou krajinou kolem jezer Ianthe a Mapourika. Je zde naprostá pohoda a klid. Všechny řeky a potoky mají křišťalově čistou a průzračnou vodu. I toto západní pobřeží je relativně teplé a slunečné, protože je kryté horami ve vnitrozemí a vystaveno teplým větrům z rozpáleného australského kontinentu. Roste zde bujná vegetace, včetně velkých přesliček, palem a kapradin, které jsou jedním ze symbolů Nového Zélandu.

Odpoledne jsme dorazili k ledovci Franz Josef, který nese jméno tohoto “našeho” císaře od roku 1865, kdy byl takto pojmenován německým geologem Juliem von Haastem. Při pozorování splazu ledovce jsme potkali skupinu 24 českých turistů, kteří cestovali v mobilních karavanech. Po pěší procházce k úpatí dalšího ledovce Fox Glacier jsme se ubytovali v motelu s výhledem na nejvyšší horu Nového Zélandu – Mount Cook (3764 metrů). Tento den jsme cestovali společně s italskou stopařkou Alessandrou z Benátek. Strávíme s ní tři dny a manžel, který v té době ještě aktivně nemluvil italsky, se s ní snadno domlouval tak, že mluvil španělsky a ona mu odpovídala ve své libozvučné mateřštině. Alessandra svůj obdiv nad přírodními krásami Nového Zélandu vyjadřovala často opakovanou větou “é proprio bello” (je to skutečně krásné). Tento výraz v italštině nikdy nezapomenu.

Od ledovce Fox Glacier pokračujeme “kapradinovou” trasou podél pobřeží. V krajině porostlé hustými deštnými lesy vyniká svojí průzračnou modrou vodou jezero Paringa. Z výhledu na Knights Point Lookout obdivujeme rozeklané pobřeží s roztroušenými skalnatými ostrůvky a na šedožluté pláži z velké dálky pozorujeme tuleně. Další zastávka je na ústí říčky Ship Creek. Na písečné pláži je spousta vyplaveného dřeva. Nachází se zde rovněž malá dřevěná rozhledna. Po dalším úseku cesty přejíždíme rozsáhlé ústí řeky Haast a obracíme se proti jejímu proudu. Po pravé straně jsou hory se zasněženými vrcholky, odkud stéká neuvěřitelné množství malých, ale i mohutných vodopádů. Po přejezdu Gate of Haast přes tuto divokou řeku opouštíme její údolí. Následně jedeme podél velkých jezer Wanaka a Hawea, kde pozorujeme velké stádo jelenů. Po opuštění jezera Hawea vede silnice nejprve otevřenou náhorní planinou, dále kupodivu ovocnářskou a vinařskou oblastí a nakonec úzkým a členitým údolím řeky Clutha do města Queenstown, které leží mezi horskými hřebeny na jezeře Wakatipu a má vyloženě alpský charakter. Jedná se o luxusní a drahé středisko, hlavně pro bohaté Japonce, a je zde i letiště. Ačkoliv to není naše “krevní skupina”, využijeme možnosti vyjet lanovkou zvanou “gondola” na vyhlídku na údolí jezera a okolní hory. Poté Queenstown rychle opouštíme. Okamžitě po vyjetí z města začíná pohodová příroda a my se znovu ocitáme na “našem” Novém Zélandu. Přespíme na jižním cípu jezera Wakatipu v městečku Kingston. Je to místo, kam jezdí místní lidé. Vše je zde proto trochu drsnější, ale toto prostředí přesto pohladí na duši. Jezdí zde vláček veterán s parní lokomotivou, který vozí turisty. Kingston má i svoji vlastní rozhlasovou stanici.

Naše další cesta vedla přes město Mossburn na jezero Manapouri a dále k severu do Te Anau. Toto turistické středisko je východiskem na fjord Milford Sound. Silnice k fjordu se nejprve vine podél jezera Te Anau a poté pokračuje náhorní plošinou lesnatou krajinou k Mirror Lakes. Tato jezera jsou obklopena bukovými lesy a skutečně fungují jako “zrcadla” (mirrors). Následně jsme se zastavili na vyhlídce do údolí, kde údajně žije papoušek kea. Tam jsme ho sice neviděli, ale na následujícím parkovišti jsme měli spíše problém se těchto papoušků zbavit, protože nám sedali na auto a požadovali krmení. Jsou zvyklí na lidi a velmi krotcí, až dotěrní. Na dalším úseku cesty vyniká obrovský vodopád na Falls Creek. Zmínit se o vodopádu na jižním ostrově Nového Zélandu znamená, že se jedná o mimořádnou podívanou, protože zvláště při jarním tání sněhu a ledu jsou vodopády vidět na každém kroku.

Nakonec prašnou silnicí stoupáme k tunelu Hammer, jímž potom klesáme a vyjíždíme do krajiny obklopené vysokými horami se zasněženými vrcholky a vodopády. Konečně jsme dorazili do Milford Sound, odkud vyplouvají výletní lodě do fjordu. Nad fjordem se vypíná Mitra Peak. Tento štít se nazývá podle ceremoniální pokrývky hlavy užívané převážně katolickými hodnostáři, včetně papeže. Zároveň je to nejvyšší hora na světě vyrůstající přímo z mořského dna. Cesta k tomuto fjordu není nová. Používali ji už staří Maorové, kteří na jeho březích hledali místní druh jantaru (jadeit). Podnikáme projíždku lodí fjordem. Kromě všudypřítomných krásných vodopádů a okolních vysokých hor pozorujeme skotačící delfíny a slunící se tuleně.

Z Milford Sound se vracíme stejnou cestou a poté pokračujeme do městečka Clinton, kde nocujeme. Clinton leží na jihovýchodě jižního ostrova Nového Zélandu v zemědělské oblasti s chovem ovcí. Na večeři v místní hospůdce konstatujeme, že místní farmáři se příliš neliší od moravských strýců z mého rodného Slovácka. 

Ráno z Clintonu zamíříme směrem na město Dunedin. Naším cílem je poloostrov Otago, kde nejprve absolvujeme procházku s odborným výkladem v rezervaci, kde žijí “žlutoocí” tučňáci. Pozorujeme je z maskovaného úkrytu ze vzdálenosti 4 – 5 metrů. Tito tučňáci uzavírají ve věku tří let manželství na celý život a žijí až 25 let. Ornitologové pro ně budují umělá hnízda, aby je chránili před fretkami, které jsou jejich největšími predátory. Samec a samice se střídají v sezení na vejcích. V noci jsou spolu a během dne jeden z nich loví ryby. Dokáží se potopit do hloubky až 50 metrů a mohou tam zůstat 30 minut. Za potravou plavou až 25 kilometrů od pobřeží. Tento druh tučňáků je na pokraji vyhynutí, protože ubývá ryb v moři, vypalováním buše se zmenšuje jejich přirozené životní prostředí a jejich mláďata se stávají obětí fretek. Kromě tučňáků jsme dalekohledem pozorovali tuleně. Jedná se o velký druh, který je na Novém Zélandě běžný a může být nebezpečný i pro člověka v případě, že je mu odříznuta cesta k moři. Díky dalekohledu je máme jako na dlani. Nakonec dojedeme až na cíp poloostrova Otago, kde obdivujeme albatrosy a mys s majákem.               

Poslední úsek této jedenáctidenní cesty autem napříč oběma ostrovy Nového Zélandu vede do města Christchurch. Kromě hezkého úseku hned za Dunedinem jedeme poprvé v této zemi nudným úsekem. Netrvá to však dlouho a brzy opět projíždíme pohodovou kopcovitou krajinou do zátoky Akaroa na poloostrově Banks, jihozápadně od Christchurch. Městečko Akaroa na konci zátoky má francouzské kořeny, ale z tohoto kulturního dědictví toho již moc nezbývá – francouzské názvy ulic, jídelní lístky s francouzskými názvy jídel a francouzské nápisy na čerpací stanici, bohužel s chybami. Poslední noc strávíme opět na farmě se psem, tentokrát se jedná o obrovského hlídače jménem Baldrick. Vypadá hrozivě, ale má duši obřího štěněte. Jako všude na Novém Zélandě jsou i zde hostitelé velmi přívětiví a družní. Při ochutnávce místního likéru podobného Bailey´s obdivujeme nádherný výhled na zátoku Akaroa.

Po snídani na farmě Bayview zažíváme na letišti v Christchurch nepříjemné překvapení při vrácení pronajatého auta. Protože pojištění nepokrývá cestu trajektem, měli jsme auto vrátit na severním ostrově ve Wellingtonu a v Pictonu si půjčit jiné. Stojí nás to 100 novozélandských dolarů, ale náladu nám to nezkazilo. Na Nový Zéland se ještě i na této cestě na jednu noc vrátíme po krátkém pobytu v Austrálii a potom znovu v roce 2018, abychom důkladně prozkoumali poloostrov Coromandel na severním ostrově.

Coromandel v říjnu 2018

O tomto poloostrově jsem se stručně zmínila v předchozím dílu, kde jsem popsala zážitek s nejkrásnější duhou našeho života, které jsme “slíbili” vrátit se na Nový Zéland. Nyní bych se chtěla zaměřit na severní část poloostrova, kterou jsme nestihli v roce 1995. Z města Coromandel, kam jsme dojeli už v roce 1995, jsme podnikli výlet až na samotný severní cíp poloostrova. U čerpací stanice v městě Coromandel jsme si museli půjčit jiné auto, protože velké půjčovny nepovolují jezdit po prašných cestách. První úsek vedl pohodovou silnicí do městečka Colville. Přestože působilo jako scenérie z filmů o Divokém západě USA, na vjezdu byly k dispozici čisté veřejné toalety, což je v této části světa obvyklé. Kousek za Colville začalo pravé dobrodružství. Úzká cesta s nezpevněným povrchem se nejprve vinula kolem pobřeží a následně ostrými zatáčkami prudce do kopce směrem na Port Jackson. Přestože zde byly nádherné výhledy, měla jsem strach touto nebezpečnou cestou pokračovat, ale manžel trval na tom, že pojedeme dále. Dnes jsem mu za to vděčná, protože na samém cípu poloostrova jsme objevili opravdový Nový Zéland. Tichý, pohodový a téměř bez lidí. Pouze pár milovníků panenské přírody, kteří se na sebe v tichosti vzájemně usmívají, protože si rozumí beze slov. Tento pocit byl nejsilnější na konci prašné silnice v zátoce Fletcher Bay. Dlouho jsme se necítili tak dobře.

Během tohoto pobytu na poloostrově Coromandel jsme pochopili, co je největší vášní Novozélanďanů. Nikde jinde na světě jsme neviděli tolik jachet. Snad každé druhé auto mělo vlek s jachtou a všechny kempingy byly plné jachet. Na Novém Zélandě však není vlastnictví jachty projevem snahy o luxusní život. Naopak je to výrazem souznění Novozélanďanů s krásnou přírodou své země.

Bohužel v minulosti nebylo toto souznění s přírodou vždy pravidlem. Při příchodu prvních Evropanů na Nový Zéland pokrývaly lesy stromu kauri 1 200 000 hektarů severní části země. Kauri je druhý největší a druhý nejdéle žijící strom na světě – může žít více než 1000 let. Jeho počty však byly zdecimovány bezohlednou těžbou v 18. a 19. století, takže dnes na poloostrově Coromandel zbývá v rezervacích pouze 400 hektarů těchto lesů. Kmeny stromu kauri plavou na vodě, takže se Maorům hodily k výrobě jejich kánoí (waka). Maorové si kauri cenili také pro jeho pryskyřici. Dala se používat k rozdělání ohně, léčebným účelům a tetování. Evropané dřevo kauri používali ke stavbě velkých lodí a jeho lesy rychle ničili.  Během našeho pobytu jsme navštívili jedno z posledních míst, kde stromy kauri přežívají – Manaia Kauri Sanctuary. Obdivovali jsme tam obří strom kauri s názvem “Tanenui”, který má obvod téměř 11 metrů a je přibližně 2 000 let starý. Při vstupu do této rezervace je třeba projít dezinfekční stanicí, aby byly tyto velmi citlivé stromy chráněny před infekcí.

Dalším ohroženým druhem Nového Zélandu je pták kiwi. Kiwi přes den většinou spí v bezpečí svých nor, ale někteří z těchto nelétavých ptáků během dne podřimují pod vegetací a psi je snadno vysledují. I ten nejposlušnější pes neodolá vábení pachem ptáka kiwi. Psi jsou proto pro kiwiho největším nebezpečím a výrazně přispívají k jeho vyhubení. Při pronásledování sice kiwi před psem utíká, ale i když se mu podaří psovi uniknout, jeho anatomie (zejména slabý hrudník v důsledku nevyvinutých letových svalů) často vede k tomu, že utrpí smrtelné zranění. S touto situací ohledně ptáků kiwi jsme se seznámili na tabulích v odlehlých částech poloostrova Coromandel, kde tento noční pták žije, ale spatřit se nám ho nepodařilo.

Tímto končí vyprávení o Novém Zélandu, této pozoruhodné zemi s krásnou přírodou a milými lidmi. Příště navštívíme Austrálii, kam jsme se vypravili, přestože nás Novozélanďané přemlouvali, abychom tam neodletěli a zůstali na jejich nádherných ostrovech.        

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.