Jak jedna velká rodina zažívala chvíle plné strachu
Ilustrační foto: Pixabay

Jak jedna velká rodina zažívala chvíle plné strachu

21. 6. 2021

V jednom velkém domě ve vlastních bytech bydlí moje kamarádka s rodinou, její dva sourozenci, také s rodinami a prarodiče. Vídají se každý den, pomáhají si, stýkají se a prožívají dobré i ty horší chvilky společně. Vyprávění o této obdivuhodné pospolitosti by vydalo na tlustou knihu. O zážitky není nouze.

Kromě dospělých a menších i odrůstajících dětí zde mají svůj domov andulky, želva, rozmnožené rybičky a dva malí psíci. Zbožné přání dětí je ke zvířátkům přidat králíčka. Možná, kdyby si rodina pořídila psa s vyvinutým čichem a vycvičeného na konkrétní pach, jako jsou třeba psi na hledání drog, mohla se vyhnout nedávným starostem a strachu.

Dospívající třináctiletá dcera Eva mé kamarádky chodí domů denně okolo půl čtvrté a zahaleká cosi jako pozdrav. Jak se postupně domů trousí ostatní ze všech rodin, dům se rozeznívá hlasy udělující povely, pokyny, rady, ten i onen klade otázky, jiní odpovídají a všechny rodiny se tak blíží ke konci běžného pracovního dne. Den, na který nikdo ze zúčastněných nezapomene, začal nabírat nepříjemných obrátek, když se moje kamarádka vrátila z práce po půl páté. Pohledem přehlédla osazenstvo a zaregistrovala prázdné místo u stolu. „Kde je Eva?“ Nikdo neodpověděl. Prý se ještě nevrátila ze školy. Kamarádku polil horký pot, zrudla, vrhla se po telefonu, dceři zavolala, ale telefon jen vyzváněl. Začala obvolávat kamarádky své dcery. Všude dostala odpověď, že Eva šla rovnou domů. Ve ztichlém pokoji, po zjištění této informace, se rozezněl vzlykot, který přešel do pláče. Desetiletý bratr Péťa mezi nádechy připomínal, co se všechno mohlo stát. „Mami, co když ji někdo unesl, nebo jí ublížil, nebo někam spadla, někde leží, nebo se utopila“ přemítal. Babička vzala vnuka do náručí a tišila ho, že se určitě všechno vysvětlí.

Kohosi napadlo znovu zavolat Evě na mobil. Zkoušeli to z několika přístrojů, na zvonění nikdo nereagoval. „Tohle není normální, tohle ještě nikdy neudělala, aby nedala vědět, že se někde zdrží, zavoláme policii,“ kdosi prohodil. „Ví někdo, jak dlouhý čas musí uplynout, aby se policie začala zabývat ztraceným dítětem?“, dotazoval se děda. Nikdo si nemohl vybavit, jak to v naší republice chodí. Moje kamarádka s prstem na čísle 158 se najednou zarazila a vykřikla: „Počkejte ještě chvíli, budu tady za chvilku,“ a vyběhla po schodech do patra. Bez klepání vrazila do dveří dceřina pokoje a začala nadávat: „Ty jedno trdlo, ty pitomče, my se tady strachujeme, co se ti stalo, už jsme chtěli volat policii, aby po tobě vyhlásila pátrání, a ty se tu povaluješ v posteli! Kde máš mobil?!“ Eva s lehkostí a úsměvem na rtech sundala sluchátka z uší a svoji matku odzbrojila otázkou: „Co jsi to říkala? Já jsem nerozuměla.“ A tak ji to matka zesíleným hlasem zopakovala, to už s diváckou kulisou všech, kteří se snažili dostat do dívčina pokoje.

Evin mobil ležel na stole, zvonění i vibrace vypnuté a vypnutý mozek měla asi i Eva, jak suše konstatoval její bratr. Nepřiznal se, že měl o ni takový strach, že brečel jako kdyby ho na nože brali. „Proč tak vyšilujete? Když jste mě dole neviděli, to někoho nemohlo napadnout dřív jít se podívat nahoru? Ještě že jste mě tak rychle našli, policii v domě bych asi nepřežila. A doufám, že jste nevolali kámoškám, to abych se pak styděla vyjít z baráku,“ stále v horizontální poloze a s rukama za hlavou vmetla Eva do tváře všem, kteří již vykazovali značnou úlevu. „Proč jsi nedala vědět, že jsi přišla domů?“, ptal se otec. „A komu, nikdo tady nebyl, babička s dědou byla asi na zahradě. To jsem jako měla napsat lístek, že jsem doma? Asi byste si mysleli, že jsem se pomátla,“ vysvětlila Eva. „Že ses pomátla, to si stejně všichni myslíme,“ usadil sestru její bratr.

Večer téhož dne si všichni uvědomili, jaké pocity zažívá člověk, o kterém se říká, že mu spadl kámen ze srdce. „To nebyl kámen, to byly skály, to byly přímo Doverské útesy,“ prohodila moje kamarádka s dodatkem, že by nejraději vzala pásek a dceřin zadek zmalovala do fialova. Místo tělesného trestu si rodina stanovila podmínky, k jejichž plnění se všichni zavázali. Když už všichni zalehli, moje kamarádka směrem k manželovi prohodila: „Holka jedna pitomá. Takovýto zážitek žádnému z rodičů nepřeju. Slabší povahu by mohl stihnout infarkt. Já na tohle nikdy, nikdy nezapomenu. Ten strach, ten ve mně zůstane.“

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.