Důvěra
Ilustrační foto: pixabay.com

Důvěra

21. 6. 2021

Jednoho dne naše vnučka Julinka zatoužila po miminku. Požadovala ho po matce. Ta jí zakoupila miminko - panenku, ale nepochodila. Julča chtěla skutečné miminko. Žádnou náhražku.

Zaskočení rodiče se poradili a shodně dospěli k názoru, že další miminko je to poslední, co by v dané chvíli potřebovali. Snacha poslala našeho syna, aby dítěti z pozice své otcovské autority sdělil, že to nejde. Jenže Julča se nenechala odradit ani otcem a řekla, že když tedy miminko nemůže dostat od rodičů v červnu ke svým čtvrtým narozeninám, tak si ho bude přát k Vánocům. Myslela si, že tím na ně vyzraje, protože Ježíšek jí ho určitě přinese. Rodiče se snažili zabránit dětskému zklamání. Dokola vysvětlovali, že tak speciální dárek Ježíšek nejspíš nezvládne. Julča jim neuvěřila.

„Ježíšek umí všechno,“ nekompromisně zakončila debatu.

Přes léto se všem ulevilo. Zdálo se totiž, že dítě na celou věc zapomnělo. Pak přišel začátek listopadu. V obchodních domech se objevila vánoční výzdoba, rozsvítila se světýlka a začaly se hrát koledy. Vánoce se nezadržitelně blížily a děti byly dotázány, co by si přály pod stromeček. Julča měla jasno: „Živé miminko!“ Takže nezapomněla. Naopak byla stále neodbytnější a situace doma se přiostřovala. Rodiče byli nuceni zvolit jinou taktiku: „Julinko, ty budeš chodit do školky, Adélka do školy a my do práce. Kdo by se o to miminko staral?“ ptali se jí. Ale Julča už měla vše promyšlené.

„Přeci babička,“ odpověděla důvěřivě, ale rozhodně a při nejbližší příležitosti za mnou běžela a potají mi pošeptala do ucha:

„Babi, řekla jsem mámě, že si budeme přát, aby k nám přišlo miminko, ale neříkej to tátovi!“

Uběhl další rok, během něhož rodiče nečekaně situaci přehodnotili. Krátce po Novém roce 2020 nám radostnou novinu oznámili. Holčičky plakaly.

„Vždyť to nebude ani tygr ani krokodýl,“ utěšovali je rodiče.

„To by bylo lepší,“ štkala starší Áďa.

„Julinko, vždyť ty sis od Ježíška miminko vždycky přála,“ obrátili se na druhou dceru.

„Honem mu řekněte, že už žádný nechceme!“

Po čase, když se rodina znovu sešla a snažila se vybrat nějaké pěkné jméno, Áďa škodolibě navrhovala Hovňousek nebo Hovninka. Zdálo se, že než k nám čáp toho roku v srpnu přiletí, bude u nás ještě hodně veselo.

Bohužel v dnešní době není na nic spolehnutí. Ani na čápa. Klidně přinesl vnuka Františka o týden dřív. Hlídala jsem zrovna všechny děti na chalupě. Byl to pro mě šok. Nepomohlo ani, že to bylo na můj svátek. Plakala jsem od chvíle, kdy jsem se to dozvěděla. Leknutím. Štěstím. Úlevou. Naše glosátorka Áďa komentovala narození bratra slovy:

„Babiiiii, vždyť ty jsi brečela celý den a nemohla jsi přestat. Ani na výlet se nedalo jet. Ty už jsi jak máma, ta zase když se roztelefonuje, tak to taky nejde zastavit.“

No ale řekněte, není to nádhera, že já a Ježíšek máme takovou bezmeznou důvěru?

Můj příběh rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.