Tato krásná píseň Karla Gotta mě přiměla k malému zamyšlení. Je život skutečně jakýsi bílý dům s vyhlídkou do zahrady? Tato slova mi evokují představu něčeho příjemně poklidného a úspěšného. Život obvykle takto neprobíhá. Alespoň ten můj život takto neproběhl. Proběhl spíše v neustálých zápasech, s občasnými mezidobími klidu a pohody. Boje o zaměstnání, boje v zaměstnání, boje s lidmi, s časem, s nemocemi, občas drama vzbouřených emocí a často i boje se sebou samým. Snaha zajistit rodinu, posouvat se v té pomyslné sinusoidě života stále o kus výš, dosáhnout na onen, metaforicky vyjádřeno, pomyslný bílý dům se zahradou, to vše je motivujícím faktorem pro člověka, procházejícího nástrahami života někdy příjemnou procházkou, někdy vyčerpávajícím bojem.
Když jsem v roce 1966 odešel z pedagogické fakulty, nebylo přede mnou nic konkrétního. Představa učitelování mě stejně nikdy nelákala, ale něco člověk dělat musí. Bylo mi jasné, že samotné gymnázium mě neuživí. Poté, co mi v mělnickém archivu nabídli místo asistenta za pouhých 900 Kčs, rozhodl jsem se pro jinou cestu. S prázdnou kapsou a určitým entuziazmem v duši jsem si raději oblékl montérky a šel si vydělávat jako dělník. To trvalo více než sedm let.
Často až ubíjející prostředí časopisecké rotačky, plné špíny, mizerné budoucnosti a pochybných existencí, mě časem dovedlo zpátky ke studiu. Po úspěšné maturitě na grafické průmyslovce jsem koncem roku 1973 konečně svlékl montérky a začal žít jinak. Mezitím jsem se stačil i oženit, narodila se dcera a stihl jsem se i rozvést.
Životní sinusoida začala úspěšně nabírat obrátky. Jak se říká - jednou jsi nahoře, jednou dole. Je to koloběh života. Ale i když je člověk dole, měl by se dívat raději kousek dopředu. A já se dopředu nejen díval, ale i vydal. Někde tam jsem totiž zahlédl svou budoucnost. A tak jsem z vedoucích pozic začal řídit ty druhé. A svůj pracovní život jsem spojil s tiskárnami. Trvalo to skoro osmnáct let.
Polygrafia n. p. - časopisecká rotačka Roland
O rok později
Řízení podnikové tiskárny a propagace n. p. Stavoservis v Praze 10
Ale přišel rok 1989, rok 1990 a život najednou změnil svou tvář. Odcházelo zdraví i chuť do náročné práce plné stresu a nepohody.
Podnikání nejen mně, ale i mojí druhé ženě, přineslo větší pohodu a také kýžený finanční efekt. Přineslo krásné cesty po světě, realizaci četných přání a už jen zašlou vzpomínku na špinavé montérky a na pozdější stresové porady vedení v tiskárnách, zejména v pražském Našem vojsku. Podnikání mi přineslo kupodivu i novou chuť do psaní, které jsem zanedbával skoro třicet let.
Ale to vše je už minulost. Minulostí je i moje žena, která navždy odešla, minulostí jsou každoroční daňová přiznání, obchodní boje, minulostí je celá řada jiných problémů a okolností. Jen to psaní, to psaní mi zůstalo, aby vyplnilo moji současnou seniorskou realitu. Spíše se mi vrátila ta chuť psát, ta chuť, tvůrčí invence, která provázela moje mládí až do počínající dospělosti. Seneca, starořímský filozof, kdysi napsal:
„Není málo času, který máme, ale mnoho času, který nevyužijeme.“
Myslím si, že čas, který stráví člověk s přáteli, nebo s psaním a literaturou vůbec, nemůže být ztracený. Je to jakási půjčka, kterou nám osud dává, a kterou, zaplaťpánbůh, nemusíme vracet.
