Jako dítko jsem nebyl ani příliš ambiciózní, ani konfliktní, nikam jsem se nehrnul, nechtěl jsem být nikdy první, už tenkrát jsem, jako introvert, zastával názor žít a nechat žít. Kupodivu jsem s těmito názory neměl ve škole větší problémy, protože jsem byl premiant a celou školu už od první třídy jsem procházel, krom tělocviku, pouze s jedničkami, aniž bych se příliš snažil. První dvě dvojky jsem dostal až v samém závěru osmé třídy.
Mně k životu stačily velmi dlouho jen knihy. Politické záležitosti mě v útlém mládí příliš nezajímaly. Daleko důležitější byly pro mne v té době osudy hrdinů knih Viktora Huga, Romaina Rolanda, Boženy Němcové, Karoliny Světlé nebo Aloise Jiráska. A mnoha dalších autorů. To byl můj svět.
Život ovšem není takto jednoduchý. Často klade před vás důležité otázky a očekává rozhodnutí. Buď, anebo. Každý jsme svým způsobem originál. Někdo je až příliš ambiciózní a snaží se své ego co nejvíce uplatnit a prezentovat, jiný je spíše introvert a své životní ambice nedává příliš najevo. Jsou hluboko v něm, jsou latentní, aby se probudily k životu právě ve chvílích, kdy je to zapotřebí. To byl i můj životní příběh. Nikoli však příběh náhle probuzeného ega, ale v konfrontaci s reálným životem probuzená nutnost a nakonec i docela úspěšná snaha o své uplatnění a profesní seberealizaci.
Co ke svým školním létům ještě dodat? Netvrdím, že otec byl pro mne nějak zvlášť velkým vzorem. Byl ale jedním
z mnoha mých pozdějších inspiračních zdrojů. Hodně jsem poslouchal jeho názory, hodně jsem četl, hodně se zajímal
o veřejné dění. A z toho všeho dohromady se postupem času, tak nějak mimochodem, utvářely i mé názory na svět.
V pozdějších letech, kdy jsem si čím dál tím více uvědomoval také obsah neobyčejně širokého pojmu slova domov, mě fascinoval otcův vyhraněný, a až milenecký vztah k jeho rodnému kraji, kterým bylo Třebenicko. Když si dnes pročítám některé své první básnické pokusy, týkající se především krásné krajiny Českého středohoří, kterých jsem se dopustil někdy
v patnácti a šestnácti letech, pokaždé přede mnou vyvstane obrázek otce, stojícího na vrcholku Kozihorek a utírajícího si tajně z očí slzy. Následující báseň jsem napsal někdy v šestnácti letech na vrcholku třebenického Košťálova.
Jarní opojení
1960
V poledním žáru
srdce moje plane.
A vysoko, tam nad vrcholky,
bělostné věnce mráčků visí.
Brodím se šťastně v rozpálené vůni
a opíjím se kvetoucími lady.
A dívám se,
jak dobrá kouzelnice Vesna
otevírá poslední květy hlaváčku.
*
Kresba J. Zelenka otec
