Mám, nemám? Mám napsat v poslední den Podzimní soutěže ještě jeden příspěvek? Několik dní jsem se chystala napsat, ale zdravotní indispozice mi moji dobrou snahu velmi narušila. Dnes opravdu na poslední chvíli přece jen napíši několik řádků.
Život mi běžel poklidným tempem s denním běžným provozem. Domácnost, pejskové, zahrada, děti, vnuci aj. Až najednou přede dvěma týdny před půlnocí se mi zvedl tlak a byl velmi vysoký. Přijela sanitka, jela jsem na urgent, EKG a j. Přivezli mě domů, za několik dnů se opět opakoval známý scénář. A na vyšetření srdce se dostanu až v prosinci, prý nejsou lidi. A nejsou ani známí doktoři, jenže to stejně není můj styl. Dostala jsem prášky na tlak a ten uličník se mi trochu srovnal, alespoň že tak mi mé tělo pomohlo, abych se vyšetření dožila.
Je asi zákonité, že člověk na sebe i na život kolem sebe začne trochu jinak nahlížet a zároveň mnoho věcí intenzivněji vnímá. Přírodu mám moc ráda, procházím se jí tak nějak samozřejmě a leccos mi možná i uniká. Ale teď vnímám daleko citlivěji, vidím padat listí, vidím ptáčky již ve skoro holých větvích stromů, mezi smíšenými porosty se občas mihne srnka, přes cestu proběhne veverka. Za oknem ke krmítku se slétávají ptáčci, zatím nejvíce modřínky. Moje psí holky na mě věrně čekají, kdy zase půjdeme ven. Kocour čeká na svůj příděl dobrot a otravuje mňoukáním, abych ho pustila do ložnice.
Vnouček pořád něco chce a dělá binec se svými hračkami. Děti a vnučky mi pořád volají a píší a napomínají, abych se šetřila. Až už je musím napomenout, aby mě nerozčilovali, ať uberou v péči. Ale u srdíčka mě to zahřeje. Intenzivně vnímám, jak je rodina na sebe napojena a jaké je to silné pouto.
Ať se jede kamkoli, za hezkými zážitky, nebo i nepříjemnými záležitostmi, zůstává velmi pravdivé naše přísloví: Všude dobře, doma nejlépe!
