Velikonoce jsou nástupem zeleně, ale já je viděl bíle. Před 10 lety napadlo plno sněhu a v Ostravě dokonce vykolejily i tramvaje. S kamarády jsme vyrazili na pánskou jízdu.
Bylo nás šest, do tuctu. Vzali jsme sebou tenisové rakety, plavky, hovězí na gril a utopence, abychom se ráno vzpamatovali. Program byl tradiční. Ráno tenis v nafukovací hale, odpoledne městská plovárna, posezení v hospůdce a večer tanečky. Většinou jsme končili ráno v doupěti zvané „Žumpa“.
Druhý den jsme obešli přehradu (12 km). Samozřejmě po cestě byly občerstvovací stanice. Byla zima, ale venku jsme měli rozpálený gril. Dva měli službu, udržovali oheň, opékali a ostatní v kuchyni slintali nad prázdnými talíři. Večer jsme se osprchovali, nasprejovali, abychom ženy v tančírně neodpuzovali. Není nic pro dámu odporného než chlap s odérem, a ještě když není její typ. Libor před odchodem si dával ještě dva panáky na kuráž. Neměl to zapotřebí. Byl dobrý tanečník a ženy jeho náruč vítaly. Po snídani, jsme vyrazili na túru. Po hřebenech Vizovických vrchů. Naplánoval jsem 25 km. Byla to zběsilost. Brodili jsme se po kolena ve sněhu.
Po 12 km jsme z vrchu doklouzali do malé vesničky. Naštěstí byla otevřená hospůdka, kde jsme u rozpálených kamen udělali kruh a sušili mokré oděvy. Mezitím jsme do sebe kopli něco na zahřátí. Unavení jsme se dovlekli na autobus směr ubytování. Po odpočinku jsme se opět začali chystat na tanečky.
V tančírně začala hrát hudba. Chlapi kde se poděla vaše energie? V místnosti převládaly ženy, tanečníků bylo poskrovnu. Oči dam směřovaly k našemu stolu: „Je jich tam šest a někteří jsou sympaťáci a ještě si zpívají“. Už si nás třídily. Jenže nám se klížila víčka. Spíše než na tanec, jsme mysleli na postel. Zavelel jsem: „Chlapi je to ostuda, pojďme si sednout do kouta, ať nejsme v zorném úhlu". Nakonec jsme uhradili útratu a k lítosti návštěvnic odkráčeli spát. To byl nápad bez lyží v této kalamitě poznávat zdejší krajinu.
