Vánoční dárek: Jaroslava Černá - Pohádka o vzácném daru čtvrtého skřítka
Foto: Elena Valeriánová

Vánoční dárek: Jaroslava Černá - Pohádka o vzácném daru čtvrtého skřítka

17. 12. 2021

Jen na chvíli, na malou chvilku se toho večera ponořil svět do tmy, aby mohli jít lidé klidně spát. Noc, která přicházela, byla totiž čarovná a nebyla pro každého.

Úderem půlnoci se roztrhaly na nebi poslední obláčky a chladné světlo měsíce v úplňku prozářilo zemi i vzduch plný něčeho tajemného.

Pan měsíc ale věděl, že právě dnešní, jedinou noc v roce se ve světě lidí zjevují pohádkové bytosti s důležitým úkolem: Pomáhat lidem.

„To jsem zvědavý, jak si tentokrát kouzelní skřítci s lidmi poradí,“ zabručel měsíc dobrácky, protože věděl, že jejich poslání není vůbec snadné a raději si pořádně posvítil, aby mu nic neuniklo.

Klárka tvrdě spala. Náhle se z dálky ozvaly tři údery hodin na věži kostela. Společně se svitem měsíce pronikly až do pokoje ke spící holčičce. Klárka otevřela oči. Co to bylo? Co mě to probudilo? Potichounku vstala z postele a přešla k oknu. Až se jí zatajil dech. Tohle že je naše zahrada? Ten zářící tajemný svět? Podívala se na měsíc. Visel nízko a vypadal jako velký nafukovací stříbrný míč. Otevřela pusu údivem, protože se jí zdálo, že na ni mrknul a pozval ji do světa kouzel. „Opravdu mám jít ven?“ zeptala se nesměle, ale sebrala odvahu a potichounku vyšla ze zadních dveří na zahradu.

Nejprve se trošku zarazila, protože její bosá chodidla obklopila bílá mlha, ale pak se nechala vést vlhkou trávou. Žasla nad tou kouzelnou nocí plnou stříbrného světla a tajemného šepotu a měla pocit, že ji sleduje někdo, koho ona nevidí.

„Je tu někdo?“ zeptala se nesměle a rozhlédla se, protože jasně slyšela chichotání a jemňounký zvonivý smích.

„Tady jsme, Klárko!“ ozvalo se z místa, kde vedle vyhaslého ohniště leželo velké poleno.

A na něm, hezky vedle sebe v řadě, seděli čtyři skřítci. „Konečně sis nás všimla,“ řekl ten s červenou čepičkou a rozesmál se. „Jmenuji se Smíšek,“ představil se překvapené holčičce.

„Já jsem Snílek,“ pronesl tan druhý s fialovou čapkou a upřel na Klárku velká zasněná kukadla.

„Mně říkají Silák,“ představil se třetí skřítek a ukázal Klárce velké svaly. Pak se všichni tři otočili k tomu poslednímu skřítkovi. „Nebudeš mít dnes v noci lehkou práci,“ rozesmál se Smíšek a Klárka si všimla, že ten skřítek bez jména nemá žádnou čepičku.

„Není ti zima na hlavičku?“ Ptala se starostlivě a posadila se do trávy na bobek, aby na ty malé neposedy dobře viděla. „A co tady děláte?“

„My jsme kouzelní skřítci a pomáháme lidem,“ pronesl Snílek. Víš, my tři už jsme na světě lidí podruhé, proto máme jména a své čepičky podle toho, jak si to lidé přejí,“ vysvětloval Klárce. A ta hned pochopila. „A ty,“ obrátila se na posledního skřítka, „ty jsi ve světě lidí poprvé, že?“

„No právě, víš, u nás skřítků v pohádkovém světě život běží naopak. Vy lidé chcete být dlouho mladí a krásní a my, skřítci, dokud jsme mladí a nezkušení, na svět lidí nesmíme. Až když máme první šedivé vlasy a vousy a taky vrásky, jsme konečně šťastní, protože to je znamení, že jsme zmoudřeli a můžeme lidem pomáhat. My se nedíváme na lidi, jak vypadají, ale jací jsou v srdci a podle toho se jim zjevujeme.“

„Jenže lidé na vás nevěří,“ namítla Klárka.

„To vůbec nevadí. Lidé v nás sice nevěří, jenže my věříme v lidi. My víme, že když oči něco nevidí, vůbec to neznamená, že to není. To si myslí jen člověk, ale nemůže za to. Lidé prostě nevidí, co vidět nechtějí. Proto se tak často prohlíží v zrcadlech.“

„To by mě nikdy nenapadlo,“ přiznala se Klárka a pak se zamyšleně podívala na skřítka bez jména. „No, ale když ses konečně dostal na svět lidí, když už jsi moudrý a zkušený, zasloužíš si také svoji čepičku a jméno, nebo ne?“

„Až splním lidské přání, pak budu jako mí kamarádi,“ kývl skřítek. „Pomůžeš mi?“ Ptal se Klárky a plácl Smíška přátelsky po ruce, protože se pořád chichotal. „Říkal jsem, že nebudeš mít lehkou práci!“ Smíšek málem spadl smíchy z polínka, jenže Silák ho zachytil.

„My máme jména podle toho, jaká přání jsme mohli lidem, kteří v nás věří, splnit,“ pronesl zasněně Snílek. „A dnes je řada na našem čtvrtém kamarádovi. Nikdo neví, jestli dokáže splnit tvé přání a hlavně, jaké bude!“ Skřítek se zasnil a zahleděl se na kamaráda bez jména a bez čapky, protože ten se přímo zeptal: „Tak Klárko, jaké přání bych ti mohl splnit?“

Jenže Klárka byla najednou bezradná, netušila, co by si měla přát a jak skřítkovi pomoct. Byla celá zaražená z toho, že by kvůli ní mohl chodit zase celý rok s holou hlavičkou. V duchu přemýšlela, celá zamračená, mezi obočím vrásku.

„Tak přemýšlej, co nemáš?“ Provokoval Silák. „Co ti chybí? Máš kde bydlet?“ Ptal se.

„Mám, odpověděla Klárka. „Máme hezký domeček, mám v něm svou postel, a když je zima, můžeme si zatopit. Mám maminku i tatínka, jsou na mě hodní, můžu si malovat, budu chodit do školy, mám nové kolo a pastelky.“ Vyjmenovávala Klárka všechno bohatství a byla čím dál více smutná, protože nemohla přijít na to, co jí chybí. „Máš co jíst a máš zdravé nohy, abys mohla chodit po světě?“ Ptal se Snílek.

„Moc ráda chodím po světě, přikyvovala Klárka. „Taky máme plnou ledničku jídla a dostanu nový mobil, hned jak začnu chodit do školy,“ pronesla zoufale a málem se rozplakala. Nemohla přijít na to, co nemá.

Jenže v té chvíli se na ni poslední skřítek vítězoslavně zadíval, vyskočil na nožky, poskakoval a vykřikoval: „Už to mám! Už vím, jaký dar ti dám, jaké přání ti splním!“ A radoval se tak, že málem spadl s polínka. „Přestaň přemýšlet nad tím, co ti chybí, přestaň se mračit a raduj se z toho všeho, co máš! To je můj dar pro tebe. Dar radosti! Vždyť ty máš všechno, co potřebuješ, ale něco přece jen nemáš. Nemáš z toho radost! Dávám ti navždycky dar radosti!“

A skřítek samou radostí poskakoval na polínku a Klárka ho nejdříve nechápavě sledovala, ale pak se jí obličej rozjasnil, vráska mezi obočím zmizela, pusa se jí roztáhla do velkého úsměvu až k dolíčkům ve tvářích. „To je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsi mi mohl dát. Už nikdy nebudu přemýšlet nad tím, co nemám a co mi chybí, nebo co mají druzí. Budu se radovat z vlastního štěstí. Přijímám tvůj dar a za to, že si navždycky odnáším do života radost, mohl by ses jmenovat skřítek Dar!“

„Dar?“ Žasl Silák. „To je ale krásné jméno,“ zakroutil hlavičkou s modrou čepičkou.

„A jakou barvu má tvůj dar radosti?“ Ptal se Dar Klárky.

„Přece oranžovou, září navždycky jako vycházející sluníčko!“

Tři skřítci spojili ruce, pronesli zaříkávadlo a za chvilku se objevila oranžová čepička. Společně ji nasadili Darkovi na hlavu a poklepávali mu po ramenou. „Měls to těžké, kamaráde, ale poradil sis. Dobře znáš lidi, už jsi dost starý a moudrý. Dar radosti! Koho by to napadlo?“

Někde v dálce, na věži kostela, odbily čtyřikrát hodiny a neposední skřítkové, ještě plní radosti, najednou ztichli.

„Musíme se rozloučit,“ usmál se Smíšek. „Naše doba pobytu ve světě lidí skončila, Dar svůj úkol splnil. Dostal od tebe jméno i čepičku.“

Klárka nebyla z loučení smutná, radovala se, že prožila tak krásné setkání. „Jen abych na svůj dar radosti nikdy nezapomněla,“ sklonila v zamyšlení hlavu a když ji zase zvedla, skřítci byli pryč. Rozplynuli se v bledém měsíčním světle.

 

Druhý den ráno se Klárka probudila s úsměvem, ani nevěděla proč. Jen si vzpomínala, že měla krásný sen, že byl v noci úplněk a že prožila nějaké záhadné setkání. „Co jen se mi to zdálo?“ Nemohla si vzpomenout a tak vyběhla do zahrady, tentokrát před dům, kde kvetla spousta kytek. A najednou zůstala stát jako opařená. Uprostřed malého trávníku stál trpaslík! Sádrový trpaslík s pusou od ucha k uchu, na hlavě oranžovou čepičku, nasazenou trošku nakřivo.

„Darku!“ Klárka se rozesmála, až jí tekly slzičky radosti. „Tak tys přišel? Ty sis mě našel? Ty jsi hodný!“ Klárka si byla jistá, že skřítek Dar jí poslal sám sebe v podobě sádrového trpaslíka, aby nikdy nezapomněla, jak vzácný dar v noci dostala.

„Tobě se ten trpaslík líbí?“ Zavolala z okna maminka, ale ptát se vůbec nemusela. Viděla, jak ho Klárka pohladila a jak se na sebe radostně usmívají. „No vidíš a já jsem ho včera našla u popelnice. Odhodil ho tam jeden zamračený soused a řekl, že jeto kýč. Jenže já jsem měla pocit, že nám na zahrádce chybí!“ A maminka se rozesmála. „No tak máme sádrového trpaslíka, ať se to sousedům líbí, nebo ne! Je náš a přinesl nám radost.“

To je ale zvláštní náhoda, že by maminka měla stejný sen, jako já? Ptala se Klárka v duchu svého sádrového ochránce.

Možná se to dozvíme, možná ne. Snad až zase nastane pohádková noc čárů a kouzel, kdy skřítci plní přání lidí, kteří na ně věří. A možná právě na vaší zahradě se jednoho rána objeví sádrový trpaslík s barevnou čepičkou, aby vám připomenul, že radovat se z toho, co máme, je ten nejkrásnější dar.

V čarovném světě pohádek, skřítků a pohádkových bytostí probíhaly oslavy až do východu slunce. Všichni slavili vzácný dar moudrého skřítka Dara, protože přišel na to, co lidé té noci, toho dne a toho roku nejvíce potřebují.

 *****

Řekněte, kdo by neměl rád pohádky? Kdo by neměl rád dobro vítězící nad zlem? Pohádky, které nás pohladi po duši a rozzáří naše oči. 

Tuto pohádku mi poslala paní Jaroslava Černá pro "můj čtenářský klub" v našem pečovatelském domě, ale také jako vánoční dárek pro vás všechny zde na íčku. 

Radostné vánoce plné pohody, lásky a laskavosti, prožité ve zdraví, přeje Elena 

 

pohádka
Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 16. týden

Tento týden se ve vědomostním kvízu podíváme do evropských měst.