„Jsme vlastně všichni herci velkého dramatu.
A jednání se střídají a lidé přicházejí a odcházejí.
I láska přichází a odchází a člověku je to vlastně líto.
Ale přesto zkusme věřit.
Věřit, i když je to jen sen. Credo, quia absurdum.“
Dovolil jsem si v úvodu této glosy citovat sám sebe, a sice slovy, která jsem napsal ve své úvaze Klikatosti života někdy v průběhu roku 1965 a kterou jsem zařadil v roce 2015 do své vzpomínkové knihy Návraty. Už ani nevím, kde jsem tu úvahu vlastně psal. Jestli ještě na studiích v Plzni, nebo až po přestupu do Brandýsa. Napsal jsem toho tehdy až příliš, a tak mi čas zrodu těchto mladistvých textů mnohdy uniká.
Tehdy jsem ještě myšlenku antického křesťanského myslitele Tertulliana – credo, quia absurdum – věřím, protože je to nesmyslné - bral hodně vážně. Nikoli ovšem ve smyslu konfese, ale spíš ve smyslu obecném – víra v život a v jeho pozitiva. Co můžete také chtít od dvacetiletého kluka, který se ocitá na prahu života! K realistickému pohledu jsem tehdy ještě nemohl dospět.
Když jsem nedávno své Návraty prohlížel, narazil jsem ve zmiňovaném článku na tato slova. Uvědomil jsem si přitom, že kdybych tuto myšlenku, tedy přednost víry před rozumem, tehdy otočil a dal přednost raději rozumu, můj život by se možná vyvíjel jinak. Těch životních „klikatostí“ by bylo určitě o něco méně. Ale ve dvaceti myslíte přece jen trochu jinak než v zasloužilém důchodu.
Klikatosti života. Docela výstižné pojmenování jednoho příběhu. Myslím, že docela normálního příběhu. Ale asi jsem bral tehdy život až příliš emocionálně. Když se ohlédnu zpět, nemohu však říci, že to bylo nějaké velké a zvláštní drama, jak uvádím v citaci, jen těch bouřlivých jednání bylo možná až příliš. A příliš bylo i emocí. Moc na jeden obyčejný lidský život.
Plynula léta a já se po pestré životní sinusoidě konečně „doklikatil“ až do dnešních dnů. Nikoli tedy ve zdraví, ale zvládl jsem to. Možná i s nějakou tou ztrátou kytičky. A lidé mezitím přicházeli a odcházeli, odešla moje žena a bohužel i syn a těch dramatických jednání už nebylo tolik, jako dříve. A já se začal ohlížet. A tento čas vánoční je k tomu vhodnou příležitostí.
Možná mi dnes chybí ony „klikatosti“, které posouvaly celý můj životní příběh vždy o nějaký ten kousek dál. A možná mi dnes chybí také i něco málo z té krásné Tertullianovy myšlenky.
Klikatosti našich životů sice přinášejí do podzimu našeho života racionální pohled na svět a určitou zkušenost, ale víra v něco, v cokoli, třeba v budoucnost, v lepší svět, ta se vytrácí kamsi. Dnes už se, ale jen těžko, mohu proto s touto Tertullianovou myšlenkou naplno ztotožnit. Samotná víra bez rozumové základny nám v životě mnoho nepomůže. Spíš si dnes řeknu s dalším mudrcem té doby, se sv. Augustinem – credo, ut intelligam. Věřím, abych rozuměl. Abych pochopil.
Kerkýra, Korfu
