Málokteré slovo lze vykládat tak mnohoznačně, jako slovo „cesty.“ Jak v tom pravém slova smyslu, tzn. cesta odněkud někam, až po vícero významů metaforických, jako třeba mnohovýznamové cesty životní - cesty úspěšné, občas i nějaká neúspěšná, cesty ke štěstí, do slepé uličky, cesty za snem či za poznáním. Občas ale existují i cesty, u kterých budeme později litovat, že jsme je nepodnikli, nebo se báli je podniknout. A jsou i ty cesty úplně poslední. Všechny tyto cesty nás však vždy někam spolehlivě zavedou. Záleží jen na nás, kam to bude.
Ty moje životní cesty měly mnoho křižovatek. Ohlédnu-li se zpět, musím si přiznat, že ne vždy jsem se vydal tou cestou pravou. Ale pokud jsem se už na tu, či onu cestu vydal, pokaždé jsem se snažil do nějakého cíle dojít. Pravda je, že osud vás sám na nějakou tu cestu většinou popostrčí a vám nezbývá nic jiného, než jít.
Možná si vzpomenete na dávnou písničku Petra Spáleného, který zpívá svým charakteristickým chraplákem – Kam jsme došli, kdo to ví, kdopak z vás mi odpoví?
Kam jsem to až vlastně došel? Kdo to ví? Já sám si na to netroufám odpovědět. Musel bych zřejmě absolvovat složitou a náročnou cestu kolem své hlavy a bůhví, co bych na ní všechno našel.
S obtížnými fázemi života, s náhlým psychickým zatížením a s vnitřním neklidem, který tyto stavy provází, jsem se vždy snažil nějak vyrovnat. A tak mne mé životní cesty zavedly posléze až na samý práh stáří. A umožnily dokonce v klidu a důchodcovské pohodě realizovat ty cesty skutečné, tedy ty cesty odněkud někam. Nebylo jich ani málo, ani moc, ale všechny byly skvělé a některé i daleké a výrazně rozšířily můj zájmový obzor, i mé poznání. A obohatily mne i mou ženu o spoustu nádherných emocí.
Ale nejen to. Ony mě ještě dovedly na cestu další, na cestu zcela jinou, než byly mé předcházející cesty životní. Dovedly mě totiž až na neklidnou a věčně vzrušující cestu literární. A já se obávám, že na ní už asi zůstanu. Určitě do doby, než se vydám na tu cestu definitivně poslední.
Ale ty všechny cesty světem, které jsem spolu se svou ženou v uplynulých zhruba třiceti pěti letech absolvoval, mi přinesly, kromě čtyř vydaných cestopisů a několika dalších mých knih, i jedno velké poznání. Poznání domova. Uvědomoval jsem si to vždy, když jsme, ať už autem, či letadlem, překračovali naše hranice a mířili domů. Je až paradoxní, že se člověk musí dostat hodně daleko, třeba až na druhý konec světa, aby se svému domovu přiblížil.
