Na začátku devadesátek mně náš "komandýr" dal 14 dní volna jako náhradu za přesčasy a já jsem se konečně rozhodl, že využiji pozvání svého kamaráda do Rabatu, kde získal přes Polytechnu pozici učitele na zeměměřické střední škole. Při příchodu na marockou ambasádu jsem uviděl dlouhou frontu lidí, kteří už měli vyplněné formuláře a čekali na udělení víz. Zkusil jsem zaklepat na dveře jedné kanceláře, kde seděl mladý diplomat, a vysvětlil jsem mu, že musím vyjet ještě tento den. Podal jsem mu pas a v něm 500,- Kč. Mladík mě obdařil nádherným zubatým úsměvem, bouchnul mně tam razítko a peníze strčil do kapsy. I diplomaté si holt rádi něco přivydělají!
Doma jsem sbalil batoh, volné jízdenky a vyrazil k večernímu rychlíku do Linze. Ještě z nádraží jsem zavolal Milanově manželce očekávané datum příjezdu, aby na mě počkal na nádraží. Velký zádrhel nastal v Curychu, když jsem hledal spoj do Ženevy. Odpověď zaměstnance nádraží, že jede až ráno, slyšel jeden pán, který mně ochotně nabídl ubytování ve svém domě. Ve Švýcarsku se tohle běžně neděje, a tak jsem čekal nějaký průšvih. Ale než strávit celou noc na lavičce před nádražím, šel jsem do toho s tím, že mu případné necudné návrhy rázně vymluvím.
Až u pozdní večeře se vše vysvětlilo ! Pán byl entomolog a přivezl si svoji vyvolenou z Tibetu. Slyšel, jak říkám, že jedu z Prahy, kde byl před časem na návštěvě tibetský Dalajláma, a proto byl tak vstřícný. Když jsem mu ukázal fotografii své dcery s manželi Havlovými z jejich dovolené v Portugalsku (dcera byla na poslední chvíli vybrána za nemocnou starší zdravotní sestru), vzbudil manželku a otevřel výborné bílé víno. Ráno po snídani mne odvezl na nádraží a předal mně na cestu větší koš s jídlem. Já mu dal lahev Becherovky s tím, že to Milan jistě pochopí.
Cesta přes Francii a Španělsko byla dlouhá a únavná, ale do přístavu Algeciraz jsme dojeli jen s malým zpožděním a trajekt do Maroka na nás počkal. V Tangeru se na cizince doslova " vrhla " velká skupina nosičů zavazadel a rvali se o kufry cestujících. Dokonce i mně se snažili servat batoh ze zad, ale bez úspěchu. Někde v půli cesty do Rabatu vběhli na koleje 2 velbloudi a místní Berberové zablokovali trať na 2 hod., dokud jim vlakový personál nezaplatil požadovanou sumu. Celou cestu v kupé vyhrává hlasitá arabská hudba a zubí se na mě mladí kluci. Bojím se jít na záchod, protože bych se zřejmě vrátil do kupé bez domorodců a mého batohu. Okolo půlnoci konečně vystupuji v Rabatu celý rozlámaný a vítám se s Milanem.
Týdenní pobyt jsem si tam krásně užil, kamarád mě vozil autem po celém Maroku, a tak jsem žasnul nad rozdílným způsobem života v krásném bílém městě Casablanka, které se vůbec nelišilo od evropských měst, a středověkem v Berberských osadách. Lidé tam doslova milovali svého starého moudrého krále Hasana, který měl k Československu vřelý vztah. Přes Milanovo varování, že je oceán v květnu ještě studený, jsem neodolal a šel si zaplavat. Silné vlny a odliv způsobily, že jsem v určitém momentě plaval o život, než jsem se naprosto vysílený vyhrabal na břeh.
Na místním trhu jsem obdivoval vstřícnost prodavačů i způsob vybírání potravin. Prohlídli jsme si slepice v kleci, ukázali prstem na tu nejčilejší a za pár minut jsme ji oškubanou a vykuchanou měli v tašce. Pochopitelně jsou tam i věci, které se mně nelíbily. Za ochranu obydlí musí každý Evropan platit místním podnikavcům odměnu, jinak bude vykraden. Kdekoliv jsme zastavili s autem, okamžitě se tam objevil nějaký chlapec, který auto za 3 dirhamy ohlídal. Kdo by nezaplatil, prořízne mu ten kluk pneumatiky.
Když jsem se loučil s Milanem na perónu nádraží, spatřil jsem mladého Evropana, se kterým jsem pak cestoval v jednom kupé až do Salcburku. Ten německý mladík byl také rád, že se může spolehnou na někoho, kdo mu ohlídá věci, když potřebuje odejít na toaletu a že si může s někým po doby té dlouhé cesty popovídat. O zážitcích z Maroka bych mohl napsat mnohem více, ale jak jsem už někde napsal, nemám rád příliš dlouhé články.
