Jihočeský Písek zůstane už navždy zasutý někde hluboko uvnitř mojí duše. Při pohledu z nábřeží od staré Křižíkovy elektrárny na Podskalský jez, který velkým obloukem obtáčí široký tok Otavy ke starému hřbitovu na druhé straně, mě pokaždé napadala slova Šrámkovy básně Splav:
Jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas….
A když jsem posléze, již zvečera, zamířil tam, kam mě srdce a vůně frankovky táhly, tedy k malé vinárničce s terasou, hned vedle starého Kamenného mostu, v duši mě provázela ještě další jeho báseň – Písecká:
… zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.
Otavská zákoutí jsou romantická a odjakživa lákala známé osobnosti, aby si zde odpočaly nebo sbíraly inspiraci pro svá díla. Mě přilákala také, i když nejsem žádná celebrita a do Písku jsem jezdil za obchodem. Strategicky umístěné kavárničky po obou stranách řeky, od mého domovského Tonino Caffé u starého mostu, a proti proudu řeky až po hostinec U Smetáka u Václavského jezu pod Hradištěm, svádějí milovníky dobrého moku a až romantických požitků, stejně jako i mne, k osvěžujícím procházkám. Ta moje příjemná procházka, s nezbytným focením všeho možného, byla vždy zakončena posezením a frankovkou, právě v Tonino Caffé. Mladičká servírka mě už brala jako štamgasta.
Pohled na starý most, promenádu ke staré elektrárně a dál až k parkánům, barevný Portyč na druhé straně řeky, to vše ve mně pokaždé vzbouzelo příjemné emoce a ve vlasech jsem až cítil závany stříbrného větru Šrámkova Jeníka Ratkina.
Moje příjemně nostalgické pocity byly skutečně časem odměněny. Když jsem jednou v podvečer, po foto potulkách po městě, dorazil již řádně znaven do kavárničky, u stolu na malé terase seděl sám Jeník Ratkin, oblečen v dobovém šatě přelomu století, na hlavě měl klobouk se širokým dýnkem a pomalu upíjel červené víno.
Iluze byla dokonalá a přenesla mne až do dob mladičkého Šrámka. Škoda jen, že to byla pouhá iluze. Byl čas maturit, čas svatého týdne a písečtí gymnazisté pobíhali v prapodivných oblecích po městě a do kasičky vybírali peníze na svůj ples.
Možná, že ten novodobý Jeník Ratkin byl onen studentík, který na prkna staré lávky, vedoucí přes ostrov na druhou stranu řeky, napsal v přemíře svých emocí, fixou, krásnou milostnou báseň.
A já, pod vlivem okolního kouzelného prostředí a příjemně chutnající frankovky, jsem si zavzpomínal na svá studentská léta. A lehký stříbrný větřík, vanoucí od Portyče na druhé straně řeky k terase kavárny, jen umocňoval zvláštní atmosféru nastávající písecké noci.
