Jaká je motivace k pití? Tuto otázku si letos položili organizátoři kampaně Suchej únor, což je akce, během které se lidé snaží skoncovat aspoň na čas s alkoholem a zamyslet se, zda na něm nejsou závislí. Její letošní součástí byla sonda, která se pokusila zmapovat motivaci Čechů k pití. „Nejčastěji je to stres, smutek, nervozita, úzkost, vztek, únava, pocit zmatku a bezmoci,“ uvedla psychoterapeutka Johanka Růžková s tím, že motivace se lépe a jasněji vyjeví právě ve chvíli, kdy lidé abstinují a jsou schopní své pocity nezkresleně vnímat. Jindy je totiž alkoholem takzvaně přepijí. „Nejčastější motivací je potřeba se uvolnit a vyrovnat se se stresem,“ řekla psychoterapeutka z organizace Suchej únor.
Pozoruhodné je, že účastníci akce v mnohem menší míře uváděli jako spouštěče chutě na alkohol pozitivní pocity a situace, jako jsou například oslavy, setkání s kamarády, příjemné chvíle pohody. Velká část lidí uváděla, že pije ze setrvačnosti, tedy i v situaci, kdy vlastně nemá chuť.
Jedním z těch, kteří se každý rok účastní akce Suchej únor, je třiasedmdesátiletý Ludvík. „Vím, že je to trochu alibismus, kdybych chtěl s pitím úplně seknout, tak bych to mohl udělat kdykoli a napořád, ne jen v únoru. Jakkoli jsem odpůrce hromadných organizovaných kampaní, téhle se přesto účastním, protože si prostě vždy chci otestovat, jestli bez piva, vína a občasných panáků vydržím,“ vypráví. „Vydržím, ale jde to těžce, manželka se mi vždy směje. Mám pocit, že moje generace je zvyklá pít více než mladí. Moji synové jsou téměř abstinenti, dají si sklenku vína při oslavách a konec. Já jsem zvyklý dávat si pivko nebo víno k večeři téměř každý den. V mládí jsem pil hodně, dokonce bývalo běžné dávat si nějaké panáky i v práci, byl jsem úředník a to byste se divili, jak se za bolševika dalo pěkně v klidu strávit pracovní den u nějaké té ve skříňce schované lahvinky. Synové mi vůbec nevěří, pro jejich generaci je nemyslitelné, že by si v práci otevřeli flašku, oni tam ani mezi kolegy neslaví narozeniny,“ říká.
„Česká republika se dlouhodobě drží mezi zeměmi s nejvyšší spotřebou čistého lihu na hlavu. Za hranicí rizikového pití se u nás pohybuje přes milion lidí,“ říká Ladislav Czémy z Národního ústavu duševního zdraví.
To, že únor je měsíc kampaně za omezení alkoholu, se časem stalo velmi známé, z posledního ročníku vyplynulo, že kampaň zná přes osmdesát čtyři procent české populace starších osmnácti let. Za deset let jejího konání si ji vyzkoušelo přes dvacet šest procent dospělých Čechů. Přibližně třetina ze zúčastněných tvrdí, že vlivem kampaně spotřebu alkoholu omezila dlouhodobě.
Potíž je v tom, že pokud se někdo rozhodne alkohol omezit, místo toho, aby se v okolí setkal s uznáním, často se setkává spíše s posměchem, podceňováním jeho rozhodnutí, zlehčováním situace.
„Kdykoli jdeme na setkání s přáteli, vyslechne si můj manžel narážky na to, že nepije. Naši kamarádi jsou milí, inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní lidé, ale přesto se chovají jako pitomci, protože neustále komentují, že přestal pít alkohol,“ vypráví jednašedesátiletá Jana. „Manžel sám poznal, že měl problémy. Propadal se do depresí, měl potíže v práci, přidaly se nemoci. Prošel si těžkým obdobím, začal brát antidepresiva, takže s alkoholem úplně seknul. Jednou se napil na ty léky a sám pochopil, že to nejde. Přátelům nevyprávíme, že bere prášky, co je komu do toho? Co je divného na tom, že si místo piva nebo vína dá čaj? Přesto pořád posloucháme pitomé řeči,“ tvrdí.
Právě u starší generace je zvykem považovat alkohol za nezbytnou součást přátelských setkání a oslav. Naopak, starší lidé méně často pijí alkohol o samotě, to je často doménou žen v mladém a středním věku.
„Dcera mi řekla, že si klidně dává co druhý den sedmičku vína, sama, večer, když děti usnou. Její partner chodívá často na noční, ona se prý cítí po náročném dni s dvěma dětmi tak vyčerpaná, že se jí s alkoholem dobře usne. Když si ho nedá, prý nemůže spát. Začínám mít o ni strach, ale ona se směje a říká, že to tak dělají všechny její kamarádky,“ vypráví sedmapadesátiletá Hana.
Alkohol je pro někoho celý život kamarád a nic moc zlého se mu nestane, zatímco z někoho udělá pár let pití naprostou trosku. Problém je v tom, že nikdo neví, u koho a za jak dlouho malér nastane, případně, jak pomalu, plíživě se pití podepisuje na jeho zdraví. Každopádně letošní akce Suchej únor, naznačila jeden dosti varovný, už zmíněný fakt, a sice, že mnoho Čechů pitím zahání negativní emoce. Pijí takzvaně na žal. Pravidelně a často. A to je mnohem horší, než když se člověk jednou za čas opije při velké veselé rodinné oslavě a pak na to se smíchem a lehkým pocitem studu celá rodinou dlouho vzpomíná.
