Můj příběh se odehrál v 80. letech. Po ukončení střední školy jsem měla jen měsíc prázdnin. Tolik jsem se nemohla dočkat, až půjdu pracovat. V duchu jsem počítala vydělané peníze, co si za ně koupím, těšila jsem se, jak malá holka. Usilovně jsem hledala místo a našla. Seznámila se s povinnostmi a vše probíhalo normálně.
Jednoho dne jsem viděla na nástěnce informaci o podnikovém zájezdu do Plzně. Neváhala jsem a přihlásila se. Odjezd byl z Bruntálu v 8.00 hodin. Všichni přišli včas a už v autobuse se rýsovala prima parta. Byli jsme veselí až moc. Od sedadla k sedadlu putovala láhev vodky. Zpívali jsme různé písničky a vůbec nevnímali okolí. Mylím, že jsme to trochu přehnali. Ale to si samozdřejmě nikdo nepřipustil.
V Plzni jsme navštívili různé památky a pivovar. Pak jsme se ubytovali a na druhý den ještě domlouvali, kam se půjdeme podívat. U autobusu jsme měli volno a každý si měl nakoupit pro sebe. Měli jsme na to 2 hodiny. Poblíž stálo větší auto se 4 chlapíky, mluvili německy, a tak ještě s jednou paní jsme se s nimi dali do řeči. Trochu jsem uměla německy a tak jsme to zvládali. Fotili jsme se a dělali legraci. Nakonec se ale omluvili, že už musí jet. Nevím, co nás to tehdy napadlo, ale nabídly jsme, že pojedeme s nimi a oni byli pro. Zapomněly jsme na autobus? Dodnes mám výčitky. Byli jsme jak očarovaní a přijeli do Prahy. Zaparkovali u nějaké restaurace a všichni šli dovnitř. Byla tam šatnářka a brala oblečení. Najednou mi došlo, co s námi bude? Blížila se noc. Přepadla mě úzkost. Chtěla jsem jít za tou paní, jestli nám nepomůže, ale pak jsem si to rozmyslela. Chlapi si sedli ke stolu a nás si nevšímali. Sedli jsme si tam také. Najednou nám nebylo do řeči. Nebylo, kde se umýt, kde přespat.
Nechali nás přespat v autě. Ráno se zase bavili jen spolu a my tam seděly, jak zmoklé slepice. Tak jsem prosila, ať nás zavezou na vlakové nádraží, že musíme domů. Tak se i stalo. Rozloučili se s námi, jako by se nic nestalo. Ale ono se stalo. V práci si nás dobírali a smáli se, kam jsme to jeli. Jenže nás smích přešel a to na dlouhé roky.... Snad jediné, co mě těší na tomto výletu do neznáma, že se to nikdy nedozvěděli moji rodiče.