Byl to nezapomenutelný zážitek, a to nejen díky jedinečné expozici s mnoha vzácnými zvířaty.
Moje maminka již v té době bohužel ztrácela zrak. Naše návrhy, aby používala hůlku, která by jí pomohla snáze se pohybovat, však zatvrzele odmítala. Většinu této dovolené se mě tak za jednu ruku držela vnučka a za druhou maminka. Ubytovaní jsme tenkrát byli u velmi laskavých lidí. Když paní domácí zjistila, kam se hodláme vydat, spráskla ruce: „V zoo je to moc pěkné, ale je to pořádná štrapác! Babička by měla mít hůlku, aby se jí lépe šlo.“ S těmi slovy odběhla a za chvilku byla zpět s ozdobnou turistickou holí, láskyplně ji pohladila a povídá: „Tady vám nesu čakánek po dědečkovi. Co ten se s ním nachodil! Půjčte si ho, ale dávejte na něj, prosím, veliký pozor!“ Tak velkorysý návrh a tak krásnou hůl nemohla maminka odmítnout.
Ve zlínské zoologické nás hned na začátku uchvátili přátelští rejnoci, kteří připlouvali k okraji bazénu a nechávali se od návštěvníků pohladit. I další expozice, napodobující přírodu jednotlivých kontinentů, nás velice zaujaly. Bezstarostně jsme si užívali pohled na exotická zvířata, maminka se spokojeně opírala o čakánek a na střídačku se přidržovala vždy ještě někoho z nás. Já samozřejmě fotila jako o život.
Tahle pohoda trvala do okamžiku, kdy jsme se z vyhlídky nad výběhem nosorožců na tato zvířata dosyta vynadívali. Pomáhala jsem zrovna mamince po schodech, když tu vnučka vykřikla: „Babííí, ty nemáš čakánek!“ To nebyla dobrá zpráva. Běželi jsme zpátky na vyhlídku. Čakánek nikde! Až po chvilce jsme ho uviděli a krev nám ztuhla v žilách. Milý čakánek odpočíval uvnitř výběhu nosorožců za širokým dvojitým plotem!
Co teď? Jak bychom vysvětlili paní domácí, že jsme jejich rodinný poklad dostatečně neopatrovali? Zeť se vydal hledat větev, kterou by se pokusil hůlku z výběhu vytáhnout. Dcera usoudila, že bude lepší najít ošetřovatele, který by mohl za ohradu, a rozběhla se nějakého vypátrat. My zbývající jsme se snažily navzájem uklidnit. Maminka se rozpomněla, že čakánek opřela o plot, aby se mohla napít. Všichni jsme byli v ten okamžik zaujatí pozorováním majestátních obrů, kteří odpočívali v zadní části výběhu, a tak jsme si nevšimli, že někdo omylem o hůlku zavadil a ta odletěla dolů.
Po chvíli se jeden z tlustokožců zvedl a loudavým krokem zamířil k plotu na naší straně. „Babíííí, že ho nerozšlápne, viď?“ vydechla vnučka. Zvíře se blížilo a já se modlila, aby hůlku nepovažovalo za zpestření jídelníčku. Naštěstí se v tu chvíli objevila dcera ve společnosti muže ve stejnokroji zaměstnanců zoo. Ten se pak služebním vchodem dostal mezi oba ploty a holí s háčkem se mu podařilo čakánek zachytit a vytáhnout ho ven zvědavému nosorožci doslova před rohem. Naše úleva byla obrovská a všechny jsme našemu zachránci moc děkovaly. Byl tak úžasný, že nám ani nevyhuboval. Když se s námi rozloučil, vynořil se z protější strany poněkud zamazaný zeť, vlekoucí mohutnou větev. Místo, aby byl rád, že je naše nesnáz vyřešena, urazil se, že jsme s řešením nepočkali na něho a on prolézal křovisky zbytečně. Naše nadšení z dobrého konce tím ale nemohl pokazit.
Čakánek jsme vrátili majitelce a pro jistotu jsme jí ani slůvkem jeho dobrodružství neprozradili. Dodnes tedy na tento adrenalinový zážitek vzpomínáme jen my.
V příloze přikládám pár fotek, které jsem tehdy v krásné zoo pořídila.
