Neohlásil se přitom obvyklými příznaky, jakými jsou bolest na hrudi, pocení nebo neschopnost dýchat. Že jde o infarkt, poznali až lékaři v nemocnici a díky jejich rychlému zásahu, kdy zvládli zastavit opakující se a život ohrožující arytmii, je teď paní Kristina naživu a opět v kondici. K tomu jí pomohla i silná vůle, disciplína a dlouholetá pohybová zkušenost baletky. K baletu se přitom v mládí dostala náhodou jen díky všímavému sousedovi, který v ní rozpoznal nebývalý talent.
„Pamatuji si, že to bylo prvního února. To ráno jsem ležela v posteli a ve chvíli, kdy jsem se posadila, mi bylo nějak divně a bolela mě záda. Asi jsem vypadala hrozně, protože mi manžel okamžitě zavolal sanitku,“ popisuje začátek osudného dne Kristina. Když záchranáři přijeli, změřili jí srdeční aktivitu pomocí EKG, ale nezjistili nic neobvyklého. Kromě bolesti zad, kterou Kristina měla, se jinak vše zdálo v pořádku. Pro jistotu ji odvezli do nemocnice na pozorování.
Zlom nastal později. „Vracela jsem se z toalety na pokoj a jedné paní, která se mnou pokoj sdílela, upadlo v tu chvíli na zem pero. Tak jsem se pro něj ohnula… a víc už si nepamatuji. Odjela jsem do jiného světa,“ říká Kristina, která se v tu chvíli ocitla doslova mezi životem a smrtí. Lékařka ji oživila po asi dvacetiminutové resuscitaci. „Bylo obrovské štěstí, že jsem v tu chvíli byla v nemocnici, protože tam mě mohli zachránit. Stát se to na ulici, už tu nejsem,“ dodává. Kristinu následně převezli do Nemocnice Na Homolce, kde pro ni měli potřebné přístroje. Na koronární jednotce strávila tři týdny. „Když jsem přijela z nemocnice domů, příbuzní mě do domu skoro vynesli. Ten další půlrok byl opravdu hrozný, pořád jsem se zadýchávala a byla jsem vyklepaná. Na Homolku mě pak vezli ještě pětkrát, protože mi bylo zle,“ popisuje.
Rozsáhlý infarkt později vedl k srdečnímu selhání, při kterém srdce nezvládá pumpovat dostatečné množství krve, ta se pak do některých míst v těle nedostává a jinde zase přebývá. Typickým příznakem tohoto plíživého onemocnění je časté zadýchávání se, otoky dolních končetin nebo závratě. Ke zlepšení stavu paní Kristiny přispěly nejenom správně zvolené léky, prakticky záhy zavedený implantabilní defibrilátor, ale zvláště neodkladná kardiorehabilitace.
„Postupně jsem začala cvičit. Jezdila jsem na rotopedu nebo jsem veslovala,“ vysvětluje Kristina. Pomohlo jí i to, že je bývalou baletkou, a její tělo tak bylo na pohyb zvyklé. Dostala se proto rychle do dobré kondice. V současné době bere Kristina léky a dochází na pravidelné kontroly. Dnes žije bez omezení. „Jsem jen trošku pomalejší a starší, ale jinak se cítím báječně. Vrátila jsem se úplně zpátky. Navíc jsem po padesáti letech přestala kouřit, což považuji za další životní vítězství,“ uzavírá.
Komentář ošetřujícího lékaře prof. MUDr. Petra Neužila, CSc., primáře Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce:
„U každého medicínského zákroku platí, že je třeba provést ho včas. Platí to u onkologické léčby, u infarktu myokardu i srdečního selhání. Pokud u pacienta, který prodělal infarkt myokardu, nedojde k rychlému zprůchodnění tepny, dochází k velkému poškození srdce a může se rozvinout nejenom akutní, ale zvláště pak často u řady nemocných devastující chronické srdeční selhání. To je stav, kdy srdce není schopné přečerpávat dostatečné množství krve. Stažlivost levé komory, která rozhoduje o tom, jestli srdce dává dobrý objem krve do oběhu, vyjadřujeme poměrným číslem, jemuž říkáme ejekční frakce levé komory. Zatímco zdravý člověk má ejekční frakci v rozmezí 50–70 %, v případě paní Kristiny to po prodělaném infarktu bylo pouze 30 %. Pokud pacient má srdeční selhání, pak je potřeba nasadit intenzivní farmakologickou léčbu, která dokáže zlepšit nejen kvalitu života, ale také jeho prognózu. Ze statistik víme, že bez vhodné léčby umírá do 5 let 50 % pacientů se srdečním selháním. Výraznou pomocí je také kardiorehabilitace – speciální cvičení za přítomnosti fyzioterapeutek se systémem stupňované zátěže, která se přizpůsobuje stavu pacienta. I přesto, že se u paní Kristiny rozvinulo chronické srdeční selhání, což je u pacientů po infarktu myokardu časté, v kombinaci s léčbou jí nakonec pravidelné cvičení pomohlo dostat se na 35–37 % ejekční frakce, což výrazně zlepšilo její výkonnost.“