„Co ti je, vole, tváříš se jak jelení lůj,“ vyslovuje mínění kolektivu Ruda. „Nic, kluci, omlouvám se, jen jsme zase doma měli vépévé.“ Aha, tak je nám to jasný! Chudák Aleš, jeho žena Máňa opět měla den, kdy dokáže změnit prostý obývák v mýtickou Delfskou věštírnu. Neboli opět pro svou rodinu uspořádala Velké Pesimistické Věštění.
Tahle Mařčina VéPéVéčka známe, všichni jsme je už zažili. Ona je po většinu času prima holka, bezvadná do party, ochotná aktivně se podílet na kdejaké ptákovině, pak jí ale zčista jasna v hlavě zaúřaduje jakýsi mozkový třesk a změní se v černočernou zlověstnou vránu. Najednou je pro ni všechno špatně, respektive všechno bude špatně. Nic prostě podle ní nemůže dopadnout pozitivně, vše co činíme nebo činit hodláme, skončí neúspěchem, ba přímo krachem. S patosem bájné Sibyly, Nostradama či kněžny Libuše předpovídá průsery. Když jedeme na ryby, zavěští, že prd chytneme, protože každá ryba je chytřejší než my, když jdeme na fotbal, oznámí, že beztak Sparta dostane nařezáno a tak podobně. Její VPV lze rozdělit na operativní a fatalistická. K operativním věštbám patří třeba to, že když jdou s rodinkou na oběd do restaurace a objednají si dlabání, ona předpoví: „Ten guláš bude určitě přesolenej, ten řízek bude jen tenoučkej obalenej papírek a v tom segedínu bude jen samý tlustý.“ Fatalisticky pak věští události povahy trvalé. Například když Aleš nedávno nastupoval do novýho zaměstnání, oznámila mu, že ho stejně za čas vyhoděj. Občas ve svých VPV exaltacích předpovídá i ponurou budoucnost vlastních dětí – Martínek skončí jako bezcílný budižkničemu, Lucinka si určitě vezme nějaký neurvalý hovado a bude s ním nešťastná. Dokáže pesimisticky věštit i mimo rámec své famílie, když si Ruda pořídil chalupu na Kokořínsku, oznámila mu, že mu ji budou pravidelně vykrádat (mimochodem, za čtyři roky mu ji už vybrali dvakrát).
Tentokrát Sibyla-Nostradamus-Libuše-Máňa sebrala Aleškovi náladu věštbou ohledně naší mariášové partie. „Akorát tam dneska prohraješ peníze a kvůli svý zábavě okradeš rodinu.“ Fakt je ten, že Alešovi dnes karta moc nechodí a je ve finančním mínusu. Trošku nás najednou děsí představa, jak bude Máňa triumfovat, až se Alda zkroušeně vrátí domů. Jak vyklene obočí do vítězného oblouku a pronese: „Jako bych ti to neříkala.“ To přece sakra nemůžeme připustit, Alda by ještě nakonec mohl podlehnout domácímu věšteckému násilí a opustit mariášové šiky. To musíme zlomit!
Zrovna si odskočil na hajzlík, pardón, na toaletu, a naše dohoda je rychlá a akční – on dneska neprohraje. Ruda ještě stihne načrtnout strategii, aby Aleš náš plán neodhalil, není to totiž žádnej blbec. Plán se daří, trochu intenzívněji flekujeme jeho hry, trochu méně dáváme vlastní kontrafleky, sem tam drobná chybka v odhadu výnosu karty, a Aldova bilance se významně mění. Drobátko se mu zlepšuje i psychický stav, zřejmě pod dojmem toho, jak se jasnozřivá Máňa parádně sekla. Podtrženo a sečteno, Alešek nás dneska docela oškubal. Shrabuje mamon, pronáší krátkou sentenci o jedincích, kteří hrajou mariáš jako ponocní a odchází do Delfské věštírny.
My tři poražení máme cestu do svých domovů opačným směrem. Absolvujeme ji mlčky, každý svým vlastním způsobem v duchu převrací myšlenku, jestli jsme tím dnešním antimáňovským činem nenaštvali velikého Kartiboha, kterýžto jest nejvyšší mravní autoritou veškerého karbanění. Ten totiž, jak známo, urážky neodpouští, nýbrž je krutě trestá ztrátou hráčského štěstí.
První vytahuje klíče od domovních dveří Ruda. „Tak, kluci, mějte se fajn, a o tom dnešku samozřejmě navždy držíme hubu. Jen doufám, že Máňa bude mít tolik slušnosti v těle a příště Aldovi navěští tučnou výhru. Hodlám ho totiž ohlodat až na kost. Já si přece nenechám od nikoho říkat, že to hraju jako ponocnej.“
