Po rekonstrukci našeho domu na Dvořákův památník zmizel za vraty postupný nájezd z oblázků, po kterém bylo možné vyjet na prostranství vedle domu. Místo nájezdu se objevilo schodiště a dříve prázdný prostor byl parkově upravený. Veřejný prostor Památníku byl od hospodářského zázemí se stodolami oddělen velkou zdí. Do výklenku uprostřed zdi byla umístěna socha svatého Václava, která dříve stávala na podstavci nad rozsáhlým dvorem. Byla to moc podařená rekonstrukce.
Pan K. byl spřízněn se starou paní, která bydlela v garsonce na patře. Myslím, že to byl dokonce její bratr. A tak občas volil vnitřní prostory Památníku za své útočiště. Ani nevím, kde vlastně bydlel.
Jednou jsem si s dalšími dvěma dětmi hrál na dvorku, když jsme uslyšeli pana K. vracejícího se opět z hospody. Byl velmi dobře naladěn a nahlas si zpíval. Dovrávoral ke svatému Václavovi, sundal si kabát, rozprostřel ho pod sochou a než si na kabát ulehl, nahlas a zřetelně několikrát zvýšeným hlasem opakoval:
„Na půl světa nasr.., a na půl nasázet brambory.“
Tento jeho skeptický výrok se nedá zapomenout. Ani po sedmdesáti letech. Pořád starého pána vidím. Byl jsem ještě dítě, ale mé životní priority se od těch jeho už tehdy výrazně lišily.
Pan K. byl letitý a životem často zkoušený člověk. Jeho originální filozofický názor na dění ve světě byl neochvějně pevný a zřejmě i podložen nějakou nepříznivou životní zkušeností.
Když viděl, jak nakukujeme do jeho prostoru u sochy, něco zabrumlal. Slušně jsme ho pozdravili a on, pro jistotu, tu svoji filozofickou myšlenku ještě zopakoval:
„Na půl světa nasr.., a na půl nasázet brambory.“
Pak ulehl a ve chvíli spal. Doma jsem tuto příhodu vyprávěl rodičům. Matka se spravedlivě rozčílila a o panu K. se vyjádřila velmi nepěkně. Otec, známý srandista, se rozesmál a řekl mi zhruba toto:
„No jo, to je celý on. A mluví přímo ze života.“
