„Hurá. Ještě jeden den a budou vánoční prázdniny," jásají děti v mé třídě. Zeje prázdnotou. Republiku obchází paní Chřipka. Ještě k tomu je nedostatek léků pro děti.
V podvečer si jdu letos naposled do haly zasportovat. Bolí mě celé tělo. Z fotbalu to asi nebude. Probudí mě zima, třesu se. Nakonec mám horečku 41,9 °C. Asi mi děti nadělily nechtěně chřipku pod stromeček. Nevnímám při vysoké teplotě realitu. Hltám paraleny, srkám horký čaj, který mi nosí do postele žena. K doktorovi nemám sílu dojít, leda na záchod. Jsem jako bych byl uveden do „umělého spánku“. Čas nevnímám, jen měním propocená pyžama. Po dvou dnech mě odveze zeť k lékařce. Sestra mi píchne do prstu, odebere pár kapek krve, jak jsme na tom s mikroby. Blbě. Mám zánět 91 %. Dostanu antibiotika a znovu na lůžko. Jsem separován v pokojíku a má cesta může vést s rouškou jen na záchod a zpět. Jídlo dostávám jako vězeň na cele.
Přes dveře vnímám náladu u štědrovečerního stolu. Dárky jsem dostal, ale rozbaluji si je tentokrát sám. Jak já jsem se na ty Vánoce těšil. Celých 40 let jsem pro všechny připravoval bramborový salát. Tentokrát jsem to měl zakázané. Vše zůstalo na manželce. Dokonce i kopy špinavého nádobí. U nás jsem myčka já. Doufám, že do středy budu fit. Odjíždíme s mladými a jejich dětmi na hory slavit ženiny kulatiny. Narodila se na Silvestra před šedesáti lety. Jinak si z toho moc nedělám. Jsou horší věci, než jedny pokažené Vánoce.
