Co se pamatuji, poslouchali jsme celá rodina vždy v neděli po obědě pohádku a starší sourozenci sobotní hru pro děti. Když jsem začala dojíždět do školy, řídilo mě ranní časové znamení. Když "houkali" čtvrt, vyrážela jsem na vlak. Pamatujete časové znamení?
V pubertě jsem vzdychala při pořadu Petr a Lucie, objevila Semafor, milovala vysílání Ostravského rozhlasu. Waldemar Matuška, Karel Gott, Pavlína Filipovská, Hana Hegerová a další zpěvácii mi vstoupili do života z "rádia". Dodnes se mi vybavují slova některých písniček.
Dvanáct na houpačce Jiřího Černého, ale taky 21. srpen 1968. Příjezd našich politiků z Moskvy a komentář Gustava Husáka. Utkání našich a sovětských hokejistů a Golonkův gól. Upálení Jana Palacha. Normalizační komentář k prvnímu výročí srpna. To všechno a ještě daleko víc mi zprostředkoval rozhlas.
Provázel mě doma, v práci, dokonce i v porodnici. Nezapomenutelné ranní komentáře pana Nepila, stav vody na našich tocích dnes v sedm hodin ráno, Kolotoč, Pozor, zákruta. A taky rozhlasové Silvestry s Jiřím Štuchalem a jeho Šťastnou cestu. Smutný muž, Sprcha, Mikrofórum, Hajaja pana Brodského. Divadelní hry v neděli večer a Čtení na dobrou noc.
Bylo toho hodně, co jsem vyslechla. Něco mi v paměti uvízlo, něco se vypařilo. Rozhlas se vyvíjel a měnil stejně jako svět kolem a je se mnou dodnes. Aby pobavil, potěšil, poučil. Nevnucuje se. Je to taková moje jistota. Průvodce životem. Přítel. Proto ho mám ráda. A přeji mu další úspěšnou stovku. Zaslouží si to.