Občas mne ale napadají blbosti. Nenormální blbosti bývají většinou zajímavé, ale nedá se o nich moc slušně psát. Jsou to blbosti. A v mém věku až na samé hranici únosnosti. Nenormální blbosti.
A tak mě, místo vynuceného psaní, napadlo něco lepšího. Venčení Britney. Uvázal jsem své malé kamarádce vodítko, na čumák nasadil náhubek, aby zase něco fujtajblového nesežrala, a vyrazil do ulic. Spíše tedy na louku nad městem.
Nebe nad městem bylo šedivé jak moje, náhle se zjevivší myšlenky, tráva na louce byla řídká a smíšená s bahnem, na cestě podél louky byly velké louže vody a já začal přemítat, jestli jsem si nespletl roční období.
Moje myšlenky v tu chvíli podvědomě zamířily někam až hodně daleko, zmizelo sedmdesát let, zmizela i mokrá tráva na louce, do vysokého sněhu se mi bořily nohy, Jirka s Pepou táhli do kopce staré dřevěné saně a Jiřinka Kohoutů se na mě usmívala a chtěla si hrát na doktory. A sluníčko se na nás z modré oblohy zářivě šklebilo. Sundal jsem si raději brýle a strčil do kapsy, aby mi je zase někdo nerozbil, jako při posledním sáňkování. Nahoře byla zasněžená Bažantnice a dole pod svahem malá rovinka a hřbitovní zeď. A Jirka mi pak řekl, že bychom mohli jít zase na Ovčín zaskákat si v pískovně do hlubokého sněhu.
Britney však moje zatoulané myšlenky vůbec nerespektovala, najednou vystartovala a začala očuchávat jednoho svého kamaráda, který jí to radostně oplácel, rozkmitav svůj chlupatý ocásek.
A nebe bylo pořád šedivé, tráva na louce nad městem pořád rozbahněná, v loužích na cestě se zrcadlily koruny holých stromů a mně bylo právě v té chvíli něco málo přes sto let.
