Vdávala jsem se v dubnu roku 1974. Bude tomu již bezmála 50 let a doufám, že společně s mužem v příštím roce oslavíme zlatou svatbu. Na naši svatbu byli pozváni nejbližší příbuzní a známí. Svatební obřad probíhal na Městském úřadu v Jihlavě a svatební hostina v zámku v Puklicích, kde jsme v té době bydleli.
Jen moje babička Anna se mého svatebního dne nechtěla zúčastnit. Bylo jí 74 let, byla již vdova a měla zdravotní problémy. Před časem jí diagnostikovali tuberkulózu v koleni a rok byla hospitalizovaná v nemocnici v Brně. Po ukončení léčby už koleno nemohla ohýbat a dostala takovou koženou „ortézu“ na zpevnění celé nohy. Za celý život byla hodně udřená, ale všechny strasti snášela obdivuhodně. Dvakrát jsem ten den pro ni jela na druhý konec Puklic, ale vždy odmítala s námi do zámku jet. Tvrdila, že je jí špatně, že si nemá co obléct.
Po obědě začala hrát malá kapela a tanečníci se vrhli na parket. Najednou se otevřely dveře do sálu a ve dveřích stála má babička. Sama se oblékla, došla přes celou vesnici a vystoupala do prvního poschodí zámku. Všichni ji hned vřele vítali a usadili ji vedle mých rodičů. Nikomu v té chvíli nevadilo, že má na punčoše viditelnou dírku. Oblékla si svoje nejlepší šaty, uvázala šátek, jen ty punčochy dlouho nepoužívala. Byla jsem velice šťastná, že mám všechny své blízké pohromadě. Babička s námi poseděla jen krátce, byla už zvyklá na svůj klid. Trochu toho pojedla a pak jsem jí s řidičem odvezla zpět domů.
Dál pak probíhala do nočních hodin zábava. Moc si z toho již nepamatuji. Jen když vnoučata prohlížejí černobílé fotografie, vybavují se mi některé momenty. Na žádné fotografii ale není zachycena moje babička, což mě velice mrzí.
Při vzpomínce na náš svatební den mi vždy prvně vytane na mysli právě vzpomínka na moji babičku Annu.
