Shodou náhod kolegovi, který už příslib měl, vážně onemocněla žena a na dlouhou a trochu dobroružnou cestu si netroufala. Domluvili jsme se a vyrazili v malém voze CV5 Renodold do Italie.
Naše cesta vedla přes Rakousko a Tarvisio do Udine. Tam jsme zažili silný liják a noc strávili v autě. V této době, psal se rok 1964, čeští turisté byli v Itálii velmi vzácní. Protože naše znalosi italštiny byly omezené, s překvapením jsme se v té době domlouvali dost slušně německy. Byli jsme ohromeni spoustou obchodů, plných různého zboží, o kterých se nám nezdálo. Snad tu a tam se někdy vynořily rané mlhavé dětské vzpomínky, které jsme oba prožili jako malý caparti v první čs. republice.
Navštívili jsme kromě překrásných Benátek i benátskou místní lodní dopravou okolní ostrovy. Dojem na mne zanechal ostrov Buráno, kde jsme navštívili světaznámou sklárnu na výrobu barevného skla. Nejen poutavá byla výroba, ale i sklad fantastických sklářských výrobků. Překvapillo mě, že tam pracovali, asi jako učni, i mladí chlapci ve věku mezi 13 a 15 léty. Samozřejmě Italové jsou dobří obchodníci, a tak nabízeli a nabízeli. Poznali jsme také, že dokonce benátský hřbitov je na jednom z ostrovů.
Pokračovali jsme přes Padovu, starobylé kulturní město s mnoha zajímavými sakrálními stavbami do Ferrary, Modeny a Bologni. Tam jsme navštívili rozsáhlé prostory jedné z nejstarších evropských univerzit. Setkávali jsme se všude s mnoha studenty různých národností. Vyhledávali jsme totiž levné restaurace, podobně jako většina z nich. Dále jsme jeli Ravenny, tam mne v paměti utkvěl rybí trh s obrovským sortimentem ryb. Tenkrát bylo ve Středozemním moři ještě dostatek ryb různých druhů, takže to byl zajímavý zážitek. V té době nebyly chladící vozy, nanejvýš se používala ledová tříšť a voda k chlazení. Ceny obvykle klesaly s blížícím se polednem. Taktéž trh se projevoval svým pachem ve svém okolí.
Z Ravenny jsme jeli do San Marina, samostatný státeček na vrcholu z roviny se zvedajícího kopce. Přivítali nás celníci v černých slušivých uniformách, zastavili jsme se na poště, odkud jsme poslali pozdravy, koupili si i pár tamějších raritních známek San Marina, pokochali se výhledem na vinnou révou obrostlé kopce a s pozadím modré hladiny Jaderského moře. Potom jsme navštívili známou, několikakilometrovou pláž Riminy s tisíci koupajících se lidí. Postavili jsme si stan na jednom z odlehlých míst. Koupání bylo velice příjemné, voda teplá, průzračná a klidná. Koupající byli jak Italové, tak převážně Němci, ale i Angličané a další turisté z evropských i zámořských zemí. Po pláži se pohybovali většinou černoši a nabízeli rúzné věci, mezi jiným i zlato a šperky. Byli jsme upozornění, že většina šperků není pravá a když je, tak pochází z nelegálních zdrojů a každý kupující se tím vystavuje nebezpečí trestního postihu. Protože jsme patřili na pláži mezi ty nejchudší, toto nebezpečí nám nehrozilo.
Po několika dnech jsme se přesunuli do hornatého středu Itálie, v té době ne tak osídlených italských krajů. Silnice ne vždy asfaltované byly v dobrém stavu. Z druhé světové války byly v určitých pravidelných vzdálenostech bývalé a dobře udržované prázdné vojenské objekty se zahradami a studněmi s pitnou vodou. Toho jsme využívali, v zahradách stavěli stan a tábořili. Často tam bylo i ovoce, čímž jsme si zpestřovali naši stravu, většinou vařenou jedenkrát denně na ohništi s kotlíkem.
Za celou dobu jsme tam neměli potíže, nanejvýš tam zastavila někdy policejní kontrola a požadovala doklady. Nepamatuji se, že bychom byli vykázáni a místo museli opustit. Cestovali jsme přes Perugii, Terni až Salernu k Tyrhenskému moři. Po cestě jsme viděli většinou malá polička, kde pěstovali melouny, kukuřici, obilniny a jiné různé plodiny, z nichž některé jsme neznali. Překvapoval mě často velký rozdíl mezi chudým zevnějškem některých venkovských domků, často opatřených střechami z odpadního plechu sudů od asfaltu, použivaného asi ke stavbě silnic a vnitřním zařízením těchto domků, kde běžně byly chladničky, televizory a dalšími elektrickými spotřebiči, které v té době u nás nebyly běžné, před těmito domky stávaly v té době pro nás moderní auta.
Jak jsme projížděli, některé silnice končily a navazovaly na ně moderní dvouprudové úseky dálnic, které byly zpoplatněny. Poplatky se většinou platily na vjezdu a nebyly zanedbatelné. Také se nám stalo, že jsme stan stavěli až ve tmě a ráno jsme zjistili, že jsme nocovali na odpadové skládce. Několikrát jsme trávili večer v místní hospodě na malé vesničce při sklenkách vína, dlouho přes půlnoc běžela televize do pozdních hodin, na kterou se dívaly i místní dětičky, kterým nebylo více než 8 let.
Za Salernem jsme objevili už pozdě večér pláž k přenocování. Byla tam odemčená bouda na skladování plážových lehátek, jejiž stěny tvořilo pletivo. Sotva jsme se najedli a vlezli pod deky, přijela 2 osobní auta, z kterých vystopily dvě postavy a zamířily přímo k našemu úkrytu. Zneklidnilo nás to trochu, neboť jsme se obávali o auto. Měli jsme také obavy z mafianských gangů. Když přišli blíže, poznali jsme, že to je muž se ženou ve veselé náladě. Naše obavy poklesly, když se uvelebili v těsné naši blízkosti před skladištěm na zemi. Poznali jsme, že naše obavy byly zbytečné, neboť asi chudá prostitutka používala pláž k provozování svého řemesla. Což potvrdil i druhý pár celkem nedaleko. Báli jsme se zakašlat nebo kýchnout, aby jsme je nevyrušili. Po nějaké době odjeli. Zalehli jsme tedy a netušili, že takovýchto párů se na pláži vystřídá mnoho.
Celkem brzy ráno nás probudil majitel, s kterým jsme se nakonec dohodli, že použití jeho skladiště k noclehu zaplatime svoji prací, tj. roznášením lehátek a slunečníků téměř celé dopoledne. Z tohoto místa jsme odpoledne vyjeli směrem na Neapol.
Jestliže se Vám článek líbil, sdělte mi to a já mohu pokračovat líčením cesty přes Florencii, Sienu, Řím, Cortinu a Brenero domů.
