Jen větru se tam nedařilo foukat s takovou silou. I na lavičce v malém úkrytu tisu, kde se opíralo slunce, bylo možné sbírat poslední teplé paprsky.
Cestou domů jsem se vracela hlavní alejí a všimla jsem si ležících větviček dubu shozených větrem, které ležely na trávě. Nešlo odolat a podzimně žlutavě zabarvené listy nechat bez povšimnutí.
Začala jsem je sbírat, lépe řečeno vybírat si ty nejlépe zabarvené. Již jsem měla malou kytičku, když mě předcházel otec s dvěma dětmi. Holčičku zaujalo mé počínání a když zjistila, co dělám, začala těsně přede mnou tyto větévky také sbírat. Vždy se na mě obrátila a usmála se. Proč ne. Je pěkné, že si dokáže také všímat něčeho pěkného.
A pak se to stalo.
Po určité vzdálenosti, jsem objevila malou kytičku barevných větévek položenou na okraji trávníku, tedy tam, kudy jsem musela projít. Že by je tam pro mě nechala ležet? Nevěděla jsem. Ale po určité vzdálenosti jsem opět našla takovou kytičku u cesty. A co vidím? Holčička se otočila a usmála.
Kytičku jsem si vzala a uvědomila jsem si, že si tato pro mě neznámá holčička vymyslela krátkou hru a hrála ji se mnou. Hru beze slov.
Bylo to překvapivé, ale potěšilo mně to. Lepší zakončení nedělního odpoledne jsem si nemohla představit.