Včera byli otcové, manželé, tátové a dnes vojáci.
„Já už to nevydržím. Já už nemůžu, Josífku,“ naříkal Alois Horák. Situace na bojišti byla zoufalá. Šílená hygiena. Jedno oblečení, latríny, žádná voda, choroby. Pohybovat se vysoko v horách v rozmáčených zákopech, plazit se na průzkum, chodit na hlídky, téměř nespat a do toho velitel, kterému říkali Kruťas.
„Vylezu ze zákopů jako Emil a budu mít pokoj,“ hořekoval Alojz.
„Chceš, aby tě rozstříleli, Lojzíku? Teď před koncem?“ uklidňoval spolubojovníka Josef Kamenický. Jenže Lojza byl k nezastavení: „Je ze mě troska, kamaráde. Stýská se mi po Janíkovi, budou mu dva a já ho nevidím vyrůstat.
A co moje Maruška?! Psala, že dřou bídu, jsou nemocní, řádí epidemie chřipky, chybí potraviny... a my se tady plazíme uprostřed zimy v bahně, zatímco doma bych se o ně mohl postarat.“
Horami permanentně duněly výbuchy, v zákopech neustále štěkaly kulomety, nad hlavami jim létaly šrapnely z granátů... Zatracená válka, pomyslel si Josef Kamenický.
Vtom rozpoložení je zastihl Kruťas: „Ááá, tady jste. Kamenický a Horák, zase se zašíváte!“ vyštěkl na ně. „Za úsvitu jdeme do útoku zpátky dobýt obsazené území a vy, všichni ulejváci, vyrazíte v první linii, i kdybyste všichni padnout do posledního muže.“
Alois, Josef i všichni vojáci už věděli, že není žádný rozumný důvod dobývat zpátky kótu, když všude se mluvilo o konci války. Jenže Kruťas stál do poslední chvíle o povýšení, a tak za úsvitu zavelel: „Do útoku!“
Alois Horák se ocitl na kraji rojnice mimo hlavní palbu. A jak se snažil dostat ze střeleckého úhlu nepřítele, vtom ho zahlédl. Ležel tam raněný italský voják. Lojza na něj namířil. Chlap se nehýbal, ani nebránil. Jenom koukal Lojzovi do očí. Byly plné utrpení a prosily: Nestřílej!
Přece mu na konci války nevezmu život, říkal si Alois a nedokázal zmáčknout spoušť. Ital poznal, co Lojzovi táhne hlavou, a začal se usmívat. Podle gestikulace Alois pochopil, že italští sběrači raněných vojáka přešli, takže tu ležel bez vody a jídla dva dny. Bylo mu „nepřítele“ líto.
Lojza otevřel svou feldflašku a dal mu napít. Ital hltavě pil. Pak sáhl do torny a podal mu kus chleba. Ital hltavě jedl. Když začal ital sahat do kapsy, Alois zbystřil a znovu na Itala zamířil. Zraněný ale jen zakroutil hlavou a vytáhl fotografii. Usmívala se z ní holčička podobně stará jako Lojzův syn Jeník. Najednou válka přestala existovat. Dva vojáci si prohlíželi snímky svých blízkých a byli zase tátové. Šťastní a doufající v brzký konec...
Netušili, jak brzy přijde.
A tady by mohl náš příběh končit. Ale nekončí. Podle očitého svědka Josífka Kamenického vstoupil na scénu Kruťas.
„Co se tady válíte, Horák?“ zařval. „Dokonce rozdáváte nepříteli proviant. Nechováte se jako voják, ale jako nějaká milosrdná sestra. Jsme ve válce a to jen nepřítel! A tak se taky k němu musíte chovat. To jak se chováte vy, je vlastizrada. To je velezrada! A ta se trestá.“
Pak Josífek uslyšel dvě rány z pistole. Utíkal na místo, kde ležela dvě těla a vytřeštěné, překvapené oči Lojzíka mu mrtvě hleděly do tváře. V ruce jeho kamarád stále ještě držel fotografii malé holčičky, kterou teď pomalu začala smáčet krev...
Tento příběh i postavy jsou vymyšlené