Vždycky jsem si teda myslela, že moje nejhorší Vánoce jsem si už zažila, bylo to asi v patnácti, když jsem si pod stromeček přála džíny a velkej, dlouhej svetr a dostala jsem zlatou halenku do tanečních. No děs, dlouho jsem žila v domění, že mě „nic horšího'' nemůže potkat. Taková pitomost a sebestřednost, že mi nebyla hanba!!!
Ten pocit zoufalství a smutku hravě dokázaly překonat Vánoce před deseti lety, to u nás ještě byla Petrova první žena Alena.
Dědeček dělal jako vždycky naschvály... Já si stejně myslím, že má z Vánoc nějaké trauma z dětství a jeho zvláštní štíří povaha mu nedovoluje to přiznat. Prostě byl nepříjemný, z nákupu v Globusu mi odešel a seděl venku v autě, no měla jsem štěstí, že na mě aspoň počkal. Jinak nevím, co bych s tím nákupem sama před obchoďákem dělala. Ale to byl jen začátek a to „lepší'' se teprve chystalo. Jediné, s čím byl ochoten pomoct, bylo to, že zabil kapra a pak tedy taky ještě dal stromek do stojanu. To ale není nic zvláštního, vím že tak je to i v mnoha jiných rodinách.
Už den před Štědrým dnem u nás seděli a klábosili celé odpoledne s kamarádem a po jeho odchodu se ještě přemístil k sousedům a jen tak mimochodem s sebou odnesl tác chlebíčků. No jenom si vzpomněl, že stejně jako on, má chlebíčky ráda sousedka Drahuška a tak ten tác chlebíčků, co jsem udělala, vzal a odešel s ním k nim. Prostě si Vánoce užíval, na rozdíl ode mě se nestresoval a dělal si jako vždycky jen to, co chtěl.
Když jsem na Štědrý den večer, asi pět minut před sedmou, měla prostřeno, uvařeno a dosmaženo a šla jsem se převlíknout a zavolat mladé, tak teda musím uznat, že jim to trvalo možná trochu déle než těch pět minut, ale když jsme všichni přišli dolů, dědeček už seděl u stolu, polévku měl nedojedenou a už jedl kapra a salát! Když jsme se divili, že na nás nepočkal, řekl nám, že se řeklo v sedm a polívka, že už je stejně studená! Nebyla, stála asi tak deset minut v nahřáté polévkové míse na stole, ale nikdo neměl chuť se o tom dohadovat. Tak jsme zasedli a spořádaně jedli. V klidu jsme si vychutnávali tu slavnostní štědrovečerní atmosféru, i malý Péťa si dal kapra a to bylo jasný, že mu to bude ještě chvíli trvat, než ho sní.
A dědeček když dojedl, tak normálně vstal a odešel od stolu, přece na nás, nebude čekat, že. Sakra, od stolu se přece nevstává, to každý ví, samozřejmě i s tím, jaké to mívá následky. Že se už takhle všichni u stolu příští rok nesejdeme...
No a pak Alena odjela, myslím hned na první svátek s nějakou kamarádkou do Skotska, Péťu nám doma pochopitelně nechala, to se jí ještě nehodil, ale když se vrátila, tak nám oznámila, že od syna odchází. A malého, na kterého do té doby neměla pro samou práci čas, si vzala s sebou. Já probrečela celé noci i dny. Ten malý, kterého jsem denně uspávala, četla mu na dobrou noc pohádky a zpívala ukolébavky byl pryč. Už to nebyl "ten malý", chodil už půl roku do první třídy a jako důkaz toho, že už je velký dostal od mámy na krk klíč na provázku. Ale asi byl chudinka i šťastný, že konečně má mámu pro sebe.
Trochu jsem se vzpamatovala, až když mi v práci kolegyně Lenka řekla, že to nechápe, že když se ona rozváděla, tak si vůbec nepamatuje, že by to její máma takhle prožívala... No nevím, třeba o tom s ní jenom nemluvila.
Napadá mě ještě otázka, nejsou tohle důvody, proč je dnes spousta dětí zralých pro psychologa? Vždyť jim rodiče dělají ze života takový neskutečný binec a ony ztrácejí veškeré jistoty, které do té doby měly. Ani bych se nedopočítala, kolik už měl náš vnuk "strejdů". A to asi ještě není všem dnům konec...
