Zmíněnou organizaci z 95 % tvořily ženy a dívky. Proto byla vítána každá mužská ruka, nejen na těžší práci, kterou už paní správcová nezvládla. Té těžké práce zase tak moc nebylo. Něco se vykonalo a přitom se navazovaly nové přátelské vztahy. To vedlo i k několika sňatkům. Jisté je, že ctihodní a vážení občané, dnes požívající vysoké společenské prestiže, byli počati právě tam.
Hned vedle byl domek paní správcové se zahradou pro domácí zvířectvo a psa. Atrakce pro panelákové děti velmi přitažlivá, pro některé i děsivá. To jednou přiběhly vystrašené s varováním, že tam číhá veliké nebezpečí, zejména pro nás děti! Uslyšely a poprvé v životě uviděly za plotem obrovského krocana. Výškovou převahou a křikem je vyděsil a odehnal.
Volně mohla vycházet ze zahrady jen fenka paní správcové. Byla klidná, milá a ráda skotačila s dětmi. Sama vycítila, co je přijatelné a někdy působila i jako jejich ochránce, pokud se třeba vzdálily moc daleko. Jednou přivedla svého potomka, štěně už odrostlejší, schopné dovádět pospolu v houfu dětí. Dvojnásobná radost neznala mezí.
K večeru pak nastala hlavní atrakce, opékání buřtů, párků a všeho, co si kdo přinesl. Na lavici u ohniště se kupily talíře s vonícími uzeninami. Stojí za zmínku, že tehdy byly z opravdového masa a obal netvořila plastová fólie.
Vedle lavičky, na strategicky výhodném místě, se uvelebila fenka se svým potomkem. Ona byla klidná neboť věděla, že vždy něco dobrého dostane. Děti určitě něco nedojedí nebo jim to z klacíku spadne na zem, jen tiše vyčkávala.
Ale ta vůně kolem jejich čenichů! Máma odolávala, ale potomek neměl stání. Nervózně přešlapoval, nakonec neodolal, vyrazil vpřed a nejbližšímu dítěti chňapl po párku trčícímu mu z ruky. Úlek, křik, pláč děcka, že přišlo o kus párku, ale přišlo i jisté obveselení jiných nad neštěstím druhého.
Máma toho štěněte rázně zakročila. Hlasitě štěkla, přiskočila blíže a předními tlapami začala fackovat drzého potomka. Zleva, zprava a opět plesk a plesk. Schytal těch facek nespočítaně. K tomu musel poslouchat výčitky a pokárání v jejich psí řeči. A nakonec ještě od mámy strpět kusanec do kožichu.
Chvíli kňučel a sténal. Mámo proč? Říkaly jeho oči. Vždyť už jsem velký a sám si už dokážu obstarat potravu! Chválit mě máš, tak proč? Posléze stáhl ocas mezi nohy a dal najevo pokoru. Máma si ho potom packou přitáhla blíže k sobě a oba zaujali vyčkávací polohu u lavičky. Samozřejmě, na lákavě vonící pamlsky nečekali dlouho.
Ta psí máma nikdy neslyšela o Komenském, Makarenkovi ani o právech dítěte. Jednala podle pudu vštípeného ji přírodou do genetické výbavy po svých předcích. Reagovala rázným, osvědčeným a spolehlivým způsobem, daným přirozeným vývojem, ovšem nám, nejdokonalejším tvorům na Zemi, těžko přijatelným.
Toto není obhajoba bití či fyzických trestů. Prostě jen potvrzení faktu, že domluvit a kárat se musí takovou řečí, kterou ten provinilec zná a také ji dokonale porozumí.
