Tehdy večer, hned první den naší společné dovolené v Chorvatsku, zalezla sestra Eva do postele a dopisovala si s dcerou. Na to já vážně nemám...
Ti pitomci, myslím neteř a jejího manžela, blázni jeden jak druhej, se prý už před dvěma lety dohodli, že budou žít v polyamorii...
Musela mi vysvětlit, co to vlastně je, u nás "v Zatloukalově" jsem se s tím tedy ještě, jak jsem stará, nesetkala. Do háje, to by si mohl myslet jen blázen, že když jich v tom vztahu bude víc, že jim to bude líp klapat. A navíc, copak jsou nějaký miliardáři jako Janeček, že už roupama nevěděli, co dělat a s kým ještě mimo manžela/manželky spát? To je teda doba, když si mladí inteligenti i z normální nevěry udělají životní postoj a ti, co uznávají tradiční manželství, ve kterém se sice občas pohádají, nebo dokonce mají po letech oddělené ložnice, jsou prý špatným vzorem pro děti a vnoučata. To bych se z toho vážně pominula. Zasloužili by asi oba pár facek, aby se probrali.
Zajímavý je, že když si to takhle hezky tehdy zeťák vymyslel, tak ta s prominutím naše "pipina" mu na to přistoupila a to se mamince nesvěřila. A teď, když už jí poslal do háje, což je asi logické vyústění takového vztahu, tak hysterčí a myslí si, že si ho nějak udrží.
Už jsem toho tehdy měla plný kecky a předsevzala jsem si, že zítra asi "vypínám poslech". Ale copak to jde?
Letos, když jsme se před Vánocemi procházeli se sestrou a švagrem večerní Prahou, probírali jsme u toho vše, co nás trápí nebo těší, a tak došlo i na to, jak složitý je teď, po dvou letech, pro sestřiny tři vnučky současný stav.
Do domu, ve kterém od narození s rodiči bydlely a který musely s matkou opustit, protože je to dům, který jejich otec zdědil po svých rodičích, si už jejich otec nastěhoval novou partnerku. Děti, které mají s mou neteří ve střídavé péči, tam mají pochopitelně své pokojíčky a jsou zvyklé si "domů" zaběhnout třeba cestou ze školy, nebo když jejich matka má ještě odpoledne něco v práci a nechtějí být samy doma v malém panelákovém bytě. Ten je sice jenom kousek přes ulici, ale přece jenom je to, obzvlášť pro tu nejmladší, která vzniklou situaci nese nejhůře, místo, které za svůj domov přes veškerou snahu matky doposud úplně nepovažuje. A té malé už se stalo, že se jí nová paní, když jí doma viděla, ptala, co tam vůbec dělá, když má být tenhle týden u matky...
Holčina pochopitelně není ještě schopná se bránit tím, že ona je tam doma víc než ta "přivandrovalá", navíc když, jak to všichni ostatní víme, vůbec není jisté, jestli tam zrovna tuhle osobu příště potká. A na psychiku toho dítěte je toho samozřejmě moc, pláče, špatně spí a dokonce se začala v noci počůrávat.
No a teď se tedy dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. Sestra totiž vyčítala svému manželovi, že zrovna tohle nemusí známým, když se ho na dceru a vnučky ptají, říkat. Jo a kolika lidem už to pověděl, zeptala jsem se. Prý asi třem. No chachá, a to ti tolik vadí? Já o tom, co se u nás odehrává, píšu, abych se z toho nezbláznila a když si vezmu, že jeden z článků, který jsem zveřejnila, má skoro patnáctapůltisíce přečtení, je to jako kdybych si stoupla o vinobraní na náměstí v Litoměřicích nebo Mělníku a vyhlásila to všem tam přítomným. Předpokládám, že všichni by tam nebyli, počítám tedy, že by mě tam mohly slyšet asi tak třičtvrtiny ve městě žijících obyvatel.
No, zasmály jsme se tomu, ale k smíchu to celé opravdu není...
