Proč tady vlastně jsme? O tom, jak se žije důchodcům na samotě v Sudetech
Všechny fotografie: Dana Straková

Proč tady vlastně jsme? O tom, jak se žije důchodcům na samotě v Sudetech

15. 1. 2024

Nečekejte nějakou hlubokomyslnou úvahu o smyslu života. K tomu, abych si tuhle otázku položila, mě přimělo něco úplně jiného. Myslím tím, proč jsme opustili, jak kdysi kdosi řekl, "krásný třípokojový byt" v Praze - Podolí a rozhodli se žít tady.

V severních Čechách, v Sudetech, ve staré roubené chalupě ve vsi, kde není ani hospoda, ani žádná prodejna, ani obecní voda nebo kanalizace, nejezdí sem autobus a nevede poblíž trať, takže bez auta se tu moc fungovat nedá a jedinou vymožeností moderní doby je zde elektřina. A pak pochopitelně ještě signál mobilního operátora a internet přes wifinu. Ovšem zdaleka ne na takové úrovni, která je v dnešní době na 99% území obvyklá. U nás tyto vymoženosti fungují, jenom když se jim zrovna chce a jelikož jim nedělá dobře třeba hustá mlha, která u nás v horách bývá poměrně často, býváme čas od času bez možnosti se kamkoli dovolat nebo si něco vyhledat na internetu. A světe div se, ono nám to, protože už jsme důchodci, zas až tak moc nevadí.

Když jsme chalupu, původně jako místo, kde budeme trávit víkendy a dovolené, před skoro čtyřiceti lety kupovali, zamilovali jsme si to místo právě pro jeho opuštěnost a klid. Ze stejného důvodu si zde, již o dvacet let dříve, kupovali staré, rozpadající se chalupy po Němcích, i jiní a nebo si na starých základech po domech nebo stodolách stavěli chaty.

 

Bylo nás tady pár, co jsme jezdili pravidelně každý víkend a byli nadšení z nedotčené přírody v každém ročním období.

Chaťáci většinou jezdili jenom od jara do podzimu, ale my ve starých chalupách jsme právě tu zimu tady měli nejradši. A to ti, co tu byli o pár let dříve, vždycky říkali, že sněhu tady bývalo mnohem a mnohem víc a protahování silnice se ve vesnici většinou nekonalo. Takže pro auta si odházeli místo u křižovatky s hlavní protaženou silnicí a zásoby, co si na víkend přivezli, včetně nepostradatelné basy piv, si museli do chalup těch pár set metrů odvézt na sáňkách.
A jelikož se, ani o těch dvacet let později, když už jsme tady byli my, po cestě mezi domy z kopce ani do kopce nikdo ve sněhu jezdit neodvažoval, užívali jsme si zimních radovánek s dětmi v té spoustě sněhu, která tady pravidelně celou zimu bývala.

Jezdilo se na sáňkách nebo bobech po silnici od nás ze shora až dolů na konec vesnice a potom se hezky vesele šlapalo zpátky.

Nyní, po téměř čtyřiceti letech, už se osazenstvo vsi z větší části vyměnilo. Některé chaty a chalupy zdědily po rodičích jejich děti, a tak jako to bývá, s majetkem po rodičích, většina z nich se rozhodla nemovitosti prodat.

A tak se ve vsi začali objevovat další lidé, ale někteří se toho, co si vlastně pořídili, brzy zalekli a znovu chaty a chalupy prodávali.

 
Tuhle jsem se odpoledne byla trochu projít, sníh už skoro roztál a všude je plno vody a bláta, ale to je přece normální, že "voda hučí po lučinách", ne?

Celou procházku jsem pak přemýšlela o tom, co nám četl syn ze zpráv skupiny, kterou si udělali ti noví mladí lidé z naší vsi a docela mi to jejich chování a myšlení vadí. My jsme spolu dříve mluvili, oni si dnes píší. A řeší to, že cesty jsou rozježděné, z luk po velkém tání teče voda a požadují po obecním úřadě, aby to dal do pořádku.

Je pro mě zarážející, že i ti, co chalupy zdědili po rodičích a jako děti sem jezdili, už asi zapomněli, proč si právě tohle místo jejich rodiče vybrali a čím pro ně ten "útěk z města" byl. Že právě to, co tady bylo jiné, než na sídlišti, se jim tolik líbilo. Nechápu ty, co si zde, v místě odlehlém a obtížně přístupném, nemovitost koupili a nyní jim vadí, že je to tady takové, jaké to je. Vždyť si snad mohli předem ujasnit, co ke spokojenosti potřebují a mohli si raději koupit něco jiného, třeba v obci s veškerým vybavením, s vyasfaltovanými cestičkami v parku a dětským hřištěm s prolézačkami, s lavičkami a zámkovou dlažbou na chodnících a zastávkou autobusu přes ulici.

Já myslím, že když se někdo rozhodne žít na samotě, je to jeho rozhodnutí, já ho respektuju, ale potom nechápu, že si připadá v právu domáhat se toho, aby původní lesní cesta byla vyasfaltována, protože kdyby prý u nich náhodou hořelo, tak by se k nim nedostali hasiči... Ta cesta včetně louky kolem je ale rozježděná jejich čtyřkolkama, bez kterých by se po vesnici asi jinak ani pohybovat neuměli a mezi oblíbené zábavy mládeže patří si dokazovat, co ještě dokážu v blátě nebo sněhu projet.

Na tu procházku jsem radši šla lesem a loukami okolo vsi, protože jít přes vesnici se mi poslední dobou už vůbec nelíbí. Místo původních kouzelných, jakoby "perníkových chaloupek", se tam už objevují domky stejné, jako v satelitních městečkách.

Nevyžádané rady samozřejmě nikomu nedávám, každý je totiž dnes "internetově vyučen" a přesvědčen, že ví všechno nejlíp a o žádné rady vůbec nestojí. Jenom nevím, proč se místo vyhledávání zaručených rad na internetu radši nezamyslí nad tím, proč se třeba zadní kamenná stěna u chalupy nikdy nenahazovala, střecha zespoda neuzavírala, aby mohly krovy "dýchat", proč u chalup stávaly vzrostlé stromy, které táhly vodu a cesty vedly alejemi a v místech, která nezafoukávala sněhem. Lidé, kteří zde žili, dobře věděli, proč nad vesnicí byly rybníčky "nebesáky", tedy přes rok suché plochy s hrází, které sloužily k zadržení vody při jarním tání, nebo při velkých deštích. A vodu do chalup měli vedenou dřevěnými korýtky z kopce, z pramenů, které ani při velkém suchu nevysychaly.

Dnes lidi chtějí žít na vesnici, ale první, co udělají je, že vymění v roubené chaloupce okna za plastová, laťkový plot za pletivo v umělé hmotě a k tomu je samozřejmě nezbytné vydláždit dvůr zámkovou dlažbou a vodu, která původně tekla ze střechy do trávníku a na dvoře se vsakovala, odvést do septiku. Do toho septiku, co je u chalupy ještě po Němcích. A z něj se pak po větším dešti přeplaví trativodem nejenom ta voda...

My asi víme, proč tady jsme, ale proč jsou tady ti, co jim vymoženosti města chybí, kohouti kokrhající po ránu vadí a koně, pasoucí se na loukách smrdí?

 

 

Všechny fotografie: Dana Straková 

 

 

 

 

 

Můj příběh vesnice životní styl
Hodnocení:
(4.9 b. / 42 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 16. týden

Tento týden se ve vědomostním kvízu podíváme do evropských měst.