Moje služba královně českého herectví
Herečka Jana Hlaváčová v roce 1985. FOTO: Karel Kouba, ČTK

Moje služba královně českého herectví

18. 1. 2024

V sobotu před půlnocí vydechla naposledy v klidu a ve spánku nádherná duše, o kterou jsem měla čest pět let se starat a pečovat o ni. Skvělá Jana Hlaváčová. Moc jsme si rozuměly a nejen s ní, ale i s celou její rodinou.

S Bárou, s níž jsme vymyslely úžasný projekt "Zastav se na chvíli", který má úžasné ohlasy, s Terezkou, která je empatická a máme se moc rády, s Martinem, kterého jsem přitáhla ke golfu, i s Aničkou, která podědila talent po babičce, dědovi i rodičích a je s ní sranda. Stali se takovou mojí druhou rodinou, kde jsem trávila spoustu času. 

Jana byla úžasná, nejen herečka, ale i kamarádka a přítelkyně. Chodily za ní občas kolegyně z Národního divala, třeba Tánička Medvecká, Jana Boušková, nebo Bára Hrzánová. A nejvíc asi sem chodila Helenka Tuháčková, která vždycky přišla s bábovkou a povídaly si s Janou o divadle, vzpomínaly a probíraly divadelní drby. Já jsem vždycky udělala kávičku a něco na zub a poslouchala historky ze zákulisí, nebo z jejich společných dovolených, na které jezdily se svými dětmi. Jana byla vtipná, se smyslem pro nadsázku a svérázným humorem. Luštila křížovky a občas na mě volala: "Janičko, neznáte švýcarskou řeku?" 

A když dávali v televizi nějaký její nebo Luďkův film, tak jsme spolu koukaly a ona to komentovala, nebo říkala: "No, na tuhle inscenaci si vůbec nepamatuju, že bych točila." A taky říkala skoro na každého herce, který se pohyboval na obrazovce: "To je můj žák!" Ale nejvíc milovala "Naše furianty" a když Luděk zemřel, seděli jsme všichni kolem Janiny postele a sledovali jsme je s dojetím a nostalgií v televizi. 

Měla pokoj plný zelených květin, kterým dominuje obrovský fíkus. Tomu jsme s Bárou několikrát zakrátily dlouhé větve, které, jak pověstná Adéla, plazily se pod stropem a já jsem z nich nadělala sazenice a ty jsem rozdala Janiným kamarádkám na památku jako "fíkus Jany Hlaváčové." Jeden z nich mám doma a připomíná mi Janu, kdykoli jdu kolem.

 

profimedia-0669752335.jpg
Jana Hlaváčová jako Eleonora a Luděk Munzar jako Jindřich II. v inscenaci Národního divadla z roku 1989 "Lev v zimě". FOTO: Zuzana Humpálová, ČTK

 

Měla kocoura Rubína. Spal stočený do klubíčka Janě na peřině a miloval jí. Byl to takový kočičí Metuzalém. Vyzáblý, vypelichaný, bez zubů, skoro slepý, skoro hluchý a díky veterinářům, kteří mu léčili jeho nesčetné kočičí neduhy, to byl nejdražší kocour ve střední Evropě, jak říkala Bára.

Bulvár toho od neděle nabídl hodně ke čtení a hodně z toho jsou bludy, které ani nemá smysl komentovat. Například Parkinsonova choroba nebo jak zapškla po smrti Luďka. Co je ale pravda, že se tak rozdala ve svých rolích, že už nebylo, kde brát energii. Jako kdyby se rozdrobila na malé kousíčky a s každou postavou divákům odevzdala ten kousíček sebe. Určitě se místo Blesku či jiných bulvárních médií podívejte na dokument "Neobyčejné životy", nebo rozhovor "Na plovárně s Markem Ebenem."

 

Bude mi moc chybět. Už teď se mi stýská.
Jana, pečovatelka

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.